Moderní společnosti jsou sice bohaté, život v nich však také stále složitější, a klade proto na vzdělanost daleko větší nároky. Nedostatek vzdělání silně omezuje možnosti uplatnění a může se stát závažným sociálním handicapem, případně člověka ze společnosti téměř úplně vyloučit. Současné společnosti tak potřebují jednak lidi vysoce vzdělané, ale hlavně vyžadují daleko větší míru znalostí, dovedností a vědomostí u každého jako předpokladu trvale udržitelného rozvoje.

Rozsah terciárního vzdělávání v důsledku toho prudce roste, a tím se přirozeně mění i jeho funkce a poslání. Místo přísně výběrové výchovy malého počtu budoucích vědců a příslušníků několika svobodných povolání stalo se dnes terciární vzdělávání masovou záležitostí. Musí se tudíž jednak přizpůsobit potřebám velké části populace, a to i průměrně nadané, jednak nabízet vzdělání pro mnohem širší spektrum různých společenských uplatnění, nejen pro povolání akademická, resp. vědecká. Tyto velice rozmanité nároky nemůže splnit jediný typ terciárního vzdělávání, nýbrž bohatě diferencovaný systém různých typů vysokých škol a vyšších odborných škol a studijních programů.

Společnost, v níž a pro niž jsou mladí lidé vzděláváni, se rychle mění. Dík společenským i technologickým změnám zaniklo množství tradičních povolání a vznikla řada nových, v nichž se však nároky na vzdělání a kvalifikaci rychle vyvíjejí a mění. V současných rozvinutých společnostech výrazně ubylo celoživotních povolání a stále méně lidí může vystačit s tím, co se kdysi na vysoké škole naučili. Moderní trh práce je velice proměnlivý a pracovní příležitosti většinou časově omezené. Šance na dobré uplatnění tak mají především lidé pružní, schopní se přizpůsobovat novým požadavkům a získávat nové kvalifikace. Odtud plyne i význam celoživotního učení.

Rychlý technologický vývoj jednak vyžaduje stále vyšší kvalifikace, jednak zvyšuje produktivitu práce, takže počet pracovních příležitostí spíše klesá, zejména v tradičních profesích. (Zatímco v roce 1850 strávil průměrný Francouz 70 % svého bdělého dospělého života prací, v roce 1990 už to bylo jen 14 %.) Stále větší váhu v lidském životě zaujímá volný čas, a to jak v žádoucí podobě odpočinku a volna, tak bohužel i v nedobrovolné formě nezaměstnanosti. Vzdělávací soustava tedy musí vybavit mladé lidi nejen kvalifikacemi pro jejich budoucí uplatnění, ale i návyky a dovednostmi, které jim umožní tento volný čas smysluplně využívat, případně v jeho nedobrovolné formě prostě snášet. Jinak by průměrná míra nezaměstnanosti mohla snadno přerůst společensky únosnou hranici, a ohrozit tak i společenský mír.

Organizace hospodářství, komunikační a dopravní možnosti stírají význam politických a jazykových hranic a vytvářejí jeden ”globální” svět. V hospodářském a společenském životě tak na jedné straně vzniká poměrně tvrdá soutěž výrobců o trhy a lidí o zaměstnání, která vyžaduje a podporuje mobilitu, a na druhé straně nabízí skvělé příležitosti těm, kteří se dokáží pohybovat přes hranice svého národního a jazykového společenství. Vzdělávací soustava tak musí mladé lidi v daleko širší míře vybavit základními dovednostmi a návyky pro mobilitu v globálním světě. Pro malou evropskou zemi, jakou je Česká republika, to jistě platí dvojnásob.

Přes značnou rozmanitost obsahu a forem i ošetření jeho jednotlivých částí různými zákony (zákon o vysokých školách a školský zákon a další) má terciární vzdělávání ve všech složkách některé obecné rysy, které je odlišují od ostatních sektorů a které umožňují, aby bylo nahlíženo a pojednáváno jako celek.

Předně je to skutečnost, že jsou vzděláváni již dospělí lidé, od nichž se právem očekává výrazná motivace, zodpovědný přístup a značná samostatnost. To vše podstatně mění vztah mezi učiteli a studenty a dává prostor jiným formám vzdělávání, než jsou běžné v ostatních sektorech. Je též možné a žádoucí, aby studenti výrazněji uplatňovali i jistý vliv na chod vzdělávacích institucí, v nichž studují. Z těchto hledisek se rozdíly mezi různými součástmi terciárního sektoru vzdělávání jeví jako méně významné než to, co je spojuje.

Terciární vzdělávání, jako ”nejvyšší” stupeň vzdělávání, je silně závislé na znalostech dosažených v předcházejících stupních. Přístup do libovolného studijního programu - nezávisle na předchozím oborovém zaměření střední školy - s sebou přináší samozřejmě různý rozsah znalostí a dovedností absolventů různých typů středních škol. Požadavky kladené na uchazeče při vstupu do terciárního sektoru vzdělávání pochopitelně výrazně poznamenávají obsah i formy vzdělávání v sekundárním sektoru, a to v kladném i záporném smyslu. (Je logické, ale ne zcela žádoucí, že obsah testů při přijímacích zkouškách na některé fakulty determinuje výuku příslušných předmětů v gymnáziích apod.). Vztah mezi oběma sektory se nepochybně zlepší zavedením společné (externí) části maturitní zkoušky.

V terciárním sektoru vzdělávání se dosahuje nejvyšších stupňů vzdělání, jeho úroveň tedy významně ovlivňuje kvalitu života celé společnosti. A jelikož učitelé všech stupňů škol jsou vzdělávaní převážně v tomto sektoru, má navíc rozhodující vliv na celou vzdělávací soustavu.

vychází z těchto národních dokumentů:

• Zákon č.111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů
• Zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen “současný školský zákon”)
• Koncepce vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy v ČR (1999)
• Národní politika výzkumu a vývoje (1999)
• Koncepce státní informační politiky ve vzdělávání (2000)
• Dlouhodobý záměr rozvoje vysokých škol na léta 2000-2005, jeho aktualizace na rok 2001 (MŠMT) a dlouhodobé záměry jednotlivých vysokých škol
• Národní program rozvoje vzdělávání v ČR ( Bílá kniha - 2001)

a dále z mezinárodních úmluv a deklarací:

• Úmluva o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu (dále jen “Lisabonská úmluva” )
• Sorbonnská deklarace o harmonizaci architektury evropské vysokoškolské sféry a na ni navazující:
• Boloňská deklarace o společném evropském prostoru vysokoškolského vzdělávání.
• Pražské Komuniké

1. Kvantitativní vývoj sítě institucí terciárního vzdělávání, nové vzdělávací příležitosti

K určitým změnám dochází i v regionálním rozložení počtu studentů. Přestože celkový počet studentů v tradičních vysokoškolských městech, kterými jsou především Praha a Brno, klesl v minulých letech o asi 3,5 % na úkor zvýšení počtu studentů v dalších městech - Ostrava, Olomouc, Liberec, České Budějovice, Pardubice a Ústí nad Labem, stále studuje v Praze 40,4 % z celkového počtu studentů oproti 43 % v roce 1989, obdobně v Brně 19,6 ve srovnání s 23 % v roce 1989. Novým vysokoškolským městem se stala Opava, fakulty působící mimo sídlo příslušné vysoké školy jsou v Chebu, Karviné a Jindřichově Hradci. Ve Zlíně vznikla od 1.1.2001 samostatná vysoká škola – Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně ze dvou ve Zlíně dislokovaných fakult a dalších pracovišť Vysokého učení technického v Brně. Podrobnější údaje o veřejných vysokých školách jsou uvedeny v tabulce v Příloze 2.

Vznik soukromých vysokých škol je potřeba hodnotit kladně. Jejich prostřednictvím dochází k liberalizaci systému vysokoškolského vzdělávání, zvýšení pestrosti nabídky studijních možností, respektive k vyplnění určitých obsahových mezer v soustavě veřejných vysokých škol. Základním požadavkem je záruka kvality, což je zajištěno nutností získat státní souhlas k působení jako soukromá vysoká škola, který implicitně obsahuje i akreditaci příslušných studijních programů a je udělen na základě souhlasného expertního stanoviska Akreditační komise. Informace o regionálním rozložení veřejných a soukromých vysokých škol je uvedena v Příloze 2.

Po roce 1989 se rozvinula postupně i síť vyšších odborných škol. Počáteční projekt vyššího studia se realizoval podle Rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR o pokusném ověřování organizace, formy a obsahu pomaturitního studia od 1. září 1992 v celkem 15 školách. Jednou z novel školského zákona – zákonem č. 138/1995 Sb. byly vyšší odborné školy umožňující získat nový stupeň vzdělání - vyšší odborné vzdělání -uzákoněny. Současně bylo zrušeno pomaturitní studium (do přijetí novely uvedeného zákona se realizovalo toto studium v 364 SOŠ). Postup zřizování vyšších odborných škol upravil zákon č. 139/1995 Sb. - novela zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů; současně bylo ukončeno pokusné ověřování vyššího studia podle zmíněného rozhodnutí. V návaznosti na přijaté novely citovaných zákonů byla vydána vyhláška č. 265/1996 Sb., kterou se stanovují podrobnosti o organizaci studia a jeho ukončování ve vyšších odborných školách.

Síť vyšších odborných škol vznikala značně živelně, a to z hlediska jejich počtu, velikosti, oborové struktury i regionálního rozložení. V roce 1999 se vyučovaly studijní programy vyššího odborného studia v 170 vyšších odborných školách, z nichž pouze 13 má více než 400 žáků, v 90 studuje méně než 150 žáků. Většina vyšších odborných škol koexistuje se středními odbornými školami (126 vyšších odborných škol + středních odborných škol), pouze 44 vyšších odborných škol je samostatných.

V obsahové struktuře počtu studijních oborů vyšších odborných škol jsou nejvíce zastoupeny ekonomické obory - cca 40 %. Následují zdravotnické obory s cca 20 %, technické s cca 17 %, humanitní s cca 15 %, zemědělsko-lesnické, ekologie a ochrana přírody s cca 5 % a umělecké s cca 3 %.

Rovněž regionální rozložení vyšších odborných škol je nerovnoměrné. Vyšší odborné školy existují především ve větších aglomeracích - např. Praha, Brno, Ostrava, České Budějovice. Naopak žádné zastoupení nemá vyšší odborné vzdělávání např. v příhraničních oblastech - v pásmu okresů Sokolov, Cheb a Tachov, dále v okresech Rakovník, Český Krumlov, velmi slabé je zastoupení v jihovýchodních Čechách, na jižní a jihozápadní Moravě.

Ve srovnání s vysokými školami (i neuniverzitními) je postup vzniku VOŠ mnohem jednodušší, takže umožňuje pružně reagovat na případné místní nebo regionální vzdělávací potřeby. Rovněž jejich řízení lze lépe přizpůsobit jejich velikosti, která, jak zkušenost ukazuje, se může pohybovat v širokém rozpětí.

Vzdělávací programy vyšších odborných škol jsou nepochybně poznamenány okolnostmi svého vzniku a existují značné rozdíly v jejich obsahu i kvalitě. Ve srovnání s vysokoškolským bakalářským studiem, co do délky studia a mnohdy i úrovně dosti blízkým, jsou zjevné dva rozdíly formálního charakteru: za studium se i ve státních vyšších odborných školách platí (regulované) školné a neposkytuje se akademický titul. Vyšší odborné školy poskytují vyšší odborné vzdělání a žák, který úspěšně vykonal absolutorium, má právo užívat označení absolventa ”DiS.”; vysoká škola v bakalářských studijních programech poskytuje vysokoškolské vzdělání, po úspěšném ukončení s užíváním akademického titulu ”Bc.”.

Rozdíl je i v celkové činnosti vyšších odborných škol, která je v současnosti zaměřena na výuku, zahrnující všeobecné, specificky odborné vzdělání a náročnou praktickou přípravu, učitelé se vesměs nezabývají výzkumnou činností (jejich zatížení výukovou povinností jim to ani nedovoluje a příslušné právní normy jim to neukládají), a tudíž ani studenti nejsou nijak ke způsobu práce spojené s touto činností vedeni. Přesto několikaletá zkušenost ukazuje, že si vyšší odborné školy obecně udržely své místo mezi vzdělávacími nabídkami terciárního sektoru. Do jisté míry za to vděčí všeobecně vysoké poptávce po studiu ve studijních programech připravujících pro kvalifikovaný výkon náročných odborných činností nebo prohlubujících dosažené odborné vzdělání. Jedná se o studijní programy výrazně prakticky zaměřené a nelze ale přehlédnout, že mnohdy nabídly studium v oboru, který žádná vysoká škola dosud nenabízela. Nezanedbatelnou roli hraje i přítomnost vyšších odborných škol v místech, kde žádná vysoká škola ani fakulta není.

Po zrušení pomaturitního studia novelou školského zákona je pociťována absence krátkých pomaturitních forem vzdělávání umožňujících získat odbornou kvalifikaci. Obnovení této formy studia, které nebude poskytovat vyšší stupeň vzdělání, může přispět k rozšíření a flexibilitě diverzifikovaných studijních příležitostí v sektoru terciárního vzdělávání.

V současné době (data k 31.10.2000) studuje na veřejných vysokých školách ve všech typech studijních programů 199 840 studentů, z toho v bakalářských studijních programech 34 394, v magisterských 149 216 a v doktorských 16 230. Na státních vysokých školách (v působnosti MO a MV) studuje celkem asi 5 500 studentů, z toho v bakalářských studijních programech 2 700.

Nově vzniklé neuniverzitní vysoké školy svou nabídkou asi 2 000 studijních míst možnosti studia zatím výrazně nerozšiřují. Pro rok 2001/02 předpokládají stávající soukromé vysoké školy přijetí více než 3000 uchazečů, což představuje asi 5% přijímaných uchazečů na veřejné vysoké školy.

Ve vyšších odborných školách (data k 15.10.2000) studuje celkem 26 352 žáků (z toho 17 130 ve státních, 7 665 v soukromých, 1 557 v církevních vyšších odborných školách.

Celkový nárůst počtu žáků/studentů v terciárním sektoru vzdělávání oproti školnímu/akademickému roku 1989/1990 je téměř 80%, počet zapsaných žáků/studentů do prvních ročníků vzrostl více než na dvojnásobek (26 700 v roce 1989/1999, 61 200 v roce 1999/2000 a 54 500 v roce 2000/01; pokles přijatých v tomto roce je tvořen asi 900 studenty vysokých škol – ty se v minulých letech ”předzásobily”- a asi 6000 žáky, o které přijaly méně vyšší odborné školy).

Nabídka studijních míst v terciárním sektoru vzdělávání zatím stále nestačí pokrýt zájem o studium. Přesto, že ve srovnání s rokem 1989/1990 se nabídka v akademickém roce 1999/2000 zvýšila na 216 %, v akademickém roce 2000/01 jen na 196 %, stále ještě zůstává velká část uchazečů o studium v terciárním sektoru vzdělávání neuspokojena. Určitý pohled na situaci dokládá tabulka v Příloze 3, kde je rovněž uveden podrobný rozbor situace v akademickém roce 2000/01.

Vysoké počty mladých lidí vstupujících do institucí terciárního vzdělávání znamenají, že jde o skupinu lidí velice rozdílných schopností a znalostí, různých cílů, kterých chtějí dosáhnout, lidí z rozmanitého spektra sociálního zázemí, které je velice různě motivuje ke studiu a poskytuje jim různé ekonomické možnosti. Vyhovět jejich požadavkům, využít jejich potenciálu a zároveň zajistit dostatečnou kvalitu vzdělávání je možné jenom rozšířenou diverzifikací studijní nabídky v terciárním sektoru vzdělávání.

Dostatečně diversifikovaná nabídka studia, která by vyhověla stanoveným podmínkám, není obecně v terciárním sektoru vzdělávání splněna. Ve vysokém školství není v současné době splněn ani požadavek vhodné kvantitativní struktury studijní nabídky vzhledem k počtu uchazečů přijímaných do magisterských a bakalářských studijních programů.

Rovnost přístupu ke vzdělání na vysokých školách a ve vyšších odborných školách je vyjádřena tím, že každý, kdo splnil základní požadavky dané zákonem (tj. získání úplného středního nebo úplného středního odborného vzdělání), má právo podat libovolný počet přihlášek na vysoké školy nebo vyšší odborné školy a podrobit se přijímacímu řízení, které předem žádného z uchazečů nediskriminuje.

Přijímací řízení na vysokých školách je ze zákona plně v pravomoci příslušných škol, resp. fakult, což mimo jiné znamená rozhodnutí o tom, zda přijímací zkouška je či není jeho součástí. Přijímací řízení se tak liší v závislosti na studijním programu, oboru, ale i škole nebo fakultě. V uměleckých oborech a architektuře je talentová přijímací zkouška neodmyslitelná. Na vysoce žádaných, resp. módních oborech studia (právo, ekonomika a management, jazyky, medicína, umělecké obory apod.) přijímací zkouška bez výjimky existuje jako prostředek na sestavení pořadí uchazečů s cílem objektivizovat rozhodnutí o nepřijetí z důvodů nedostatečné kapacity.

Přijímací řízení ke studiu ve vyšších odborných školách je podle současného školského zákona plně v pravomoci ředitele školy. Stejně jako na vysokých školách se přijímací řízení  liší v závislosti na škole a případně na talentové přijímací zkoušce u oborů uměleckých.

Analýza problémů spojených s přijímacím řízením na základě situace v akademickém roce 2000/2001

Přijímací řízení v roce 2000/2001 ukázalo na základní slabé stránky celé terciární sféry:

Neúspěšnost studia v prvém ročníku na vysokých školách je v posledních letech v průměru o něco málo vyšší než 20 %. Nejvyšší je neúspěšnost v technických oborech, na některých fakultách dosahuje až 50 % v prvních dvou až třech ročnících studia. Na humanitních, lékařských a farmaceutických oborech je neúspěšnost naopak daleko nižší, na právních a uměleckých oborech pak zcela zanedbatelná. Uvedený stav souvisí kromě jiného i s přijímacím řízením. Vzhledem k velkému převisu poptávky nad nabídkou u atraktivních oborů studia je přijímací řízení do těchto studijních programů náročnější a počet uchazečů umožňuje kvalitní výběr. Neúspěšnost na technických oborech je dána kombinací několika faktorů: velkou specifickou náročností vlastního studia, přijímáním často téměř všech uchazečů bez výběru vzhledem k prakticky vyrovnané nabídce a poptávce, přijetím studentů, kteří původně chtěli studovat jiný obor a v případě úspěchu v opakovaném přijímacím řízení jinde toto studium opouštějí. Procento neúspěšných je tedy do značné míry zkreslováno počty studentů, kteří se v prvém ročníku vysoké školy rozhodnou pro studium jiného studijního programu, a protože není běžně umožňováno přestupovat mezi programy, volí studenti cestu podání nové přihlášky a v případě úspěšného přijetí studium v původním programu ukončí. V roce 2000/2001 bylo z celkového počtu zapsaných 43 700 na vysoké školy (bez cizinců) 11 900 těch, kteří již na vysoké škole studují.

Obdobná je i situace ve vyšších odborných školách, a to jak z důvodu volby studijního programu, tak především proto, že řada uchazečů přijatých ke studiu ve vyšších odborných školách si volila školu tohoto typu jako náhradní řešení a v dalším roce se uchází znovu o přijetí na vysokou školu. Dlouhodobě se ukazuje, že 1/2 uchazečů o vyšší odbornou školu se hlásí pouze na tuto školu, druhá polovina pak podává přihlášku i na některou z vysokých škol.

Předčasný odchod ze studia vede k plýtvání vynaloženými státními prostředky a je demotivující pro ty, kteří po vynaložení určitého úsilí odcházejí bez dosažení jakékoliv kvalifikace.

Na vysokých školách působí v současné době asi 13 800 akademických pracovníků. Věková struktura je stále nevyhovující, přestože průměrný věk nově jmenovaných profesorů se snížil z 63 let v roce 1991 na 55 let v roce 1997 (viz Příloha 4).

Mezinárodní sociologický výzkum dokládá, že skladba učitelských sborů našich vysokých škol je v řadě parametrů srovnatelná se skladbou ve vyspělých státech. Vyplývá z něj rovněž, že naše učitelské sbory jsou z hlediska věkové struktury nejstarší, máme bezkonkurenčně nejdelší kariérní růst vysokoškolského učitele, ale z hlediska úrovně vědecké přípravy jsou naši akademičtí pracovníci nejkvalifikovanější. Pracovní zatíženost se pohybuje v mezích zákonné pracovní doby, přičemž převládá preference zabývat se výukou, aniž by však byl podceňován výzkum a vývoj. Nelze vždy srovnávat jen relativní počty profesorů a docentů, protože podmínky pro jejich ustanovení se v různých zemích podstatně liší. Např. v některých zemích je pro možnost tohoto zařazení (pracovní místo, nikoliv akademická hodnost) požadováno jen získání vzdělání na úrovni absolvování doktorského studijního programu (CSc., Dr., Ph.D.) a v počtu takto pojatých akademických pracovníků je naše struktura se zahraniční dobře srovnatelná.

Současná kvalifikační struktura zejména na nových vysokých školách není hodnocena jako dostatečná. Závažnou otázkou k diskusi je, zda potřebná kvalita složení učitelského sboru je vyjádřena především počtem profesorů a docentů.

Personální zabezpečení kvalitní úrovně vzdělávání ve vyšších odborných školách je otevřeným a permanentně aktuálním problémem. Je zřejmé, že přímá vyučovací povinnost ve stejné výši jako ve středních školách nedává prostor pro výzkumnou nebo tvůrčí práci učitelů. Ta je však, byť v omezené míře, nezbytná, má-li vyšší odborná škola poskytovat kvalitativně vyšší úroveň vzdělávání než střední školy. Zatím nejsou dostatečně upraveny ani kvalifikační požadavky na další vzdělávání učitelů vyšších odborných škol.

Řada vyšších odborných škol ve snaze o vyvážené složení učitelského sboru využívá spolupráce s vysokými školami a odborníky z praxe, a to zejména pro specificky profilované vyučovací předměty. Počet těchto externích učitelů se postupně zvyšuje jak v samostatných vyšších odborných školách, tak ve vyšších odborných školách koexistujících se středními školami. Tím roste počet učitelů, kteří mají vynikající odbornou způsobilost, nesplňují však často podmínky pedagogické způsobilosti.

Hodnocení kvality vysokých škol a s ním související postupy - udělení akreditace a státního souhlasu - je zajištěno zákonem o vysokých školách.

Vnitřní hodnocení je v kompetenci vysoké školy, musí však být podrobně (mechanismus, četnost, využití výsledků apod.) popsáno ve statutu vysoké školy.

Vnější hodnocení odborně zajišťuje Akreditační komise. Toto hodnocení je zaměřeno především na zdokonalování činnosti a odstraňování nedostatků a probíhá ve formě hodnocení fakult stejných nebo obdobných oborových zaměření.

Všechny studijní programy podléhají akreditaci, kterou na dobu určitou uděluje ministerstvo na základě kladného odborného stanoviska Akreditační komise. Obdobným způsobem získávají vysoké školy právo konat habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem.

Ministerstvo může udělit právnické osobě státní souhlas k působení jako soukromá vysoká škola rovněž pouze na základě kladného vyjádření Akreditační komise.

Za další způsob vnějšího hodnocení je potřeba považovat hodnocení prestižními zahraničními vysokými školami nebo mezinárodními institucemi, které od roku 1990 úspěšně proběhlo na mnoha vysokých školách a fakultách.

Hodnocení vyšších odborných škol v současné době provádí v souladu se současným zákonem č. 564/1990Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů Česká školní inspekce (dále jen ČŠI).

Kromě hodnocení ČŠI se hodnotí kvalita vyššího odborného vzdělávání podle nestátního programu EVOS (Evaluace vyššího odborného studia), který se inspiruje zahraničními modely z neuniverzitního sektoru, využívá např. i vlastního hodnocení. Vzhledem k dobrovolnosti a financování hodnocení z prostředků vyšší odborné školy je však zřejmé, že program EVOS nemůže za těchto podmínek pokrýt celý sektor vyššího odborného vzdělávání. Model hodnocení EVOS je však velmi podobný modelu hodnocení používanému Akreditační komisí při hodnocení vysokých škol, a bylo by proto vhodné vytvořit podmínky pro jeho aplikaci na vyšších odborných školách v širším měřítku.

Mezinárodní aktivitu vysokých škol, která je i z jejich vlastní iniciativy velmi rozsáhlá, zásadně podpořil již od roku 1990 program TEMPUS. Umožnil rychlý rozvoj mobility studentů a učitelů i práci na společných partnerských programech a významně ovlivnil schopnost vysokých škol zapojit se od roku 1997 do vzdělávacích programů EU, zejména do programu SOCRATES/ERASMUS.

Pro internacionalizaci českého vysokého školství je podstatná Lisabonská úmluva, jejímž signatářem se ČR stala v dubnu 1997 a která pro ČR vstoupila v platnost dnem 1. února 2000, a naplňování principů Sorbonnské a Boloňské deklarace, upřesněné na další období v Pražském komuniké.

Základní myšlenkou Boloňské deklarace je postupný přechod (v období deseti let) na třístupňové vysokoškolské studium, jehož první (pregraduální) stupeň bude studium bakalářské a na něj naváže stupeň postgraduální. Tento stupeň může být buď krátký, vedoucí k magisterskému akademickému titulu, nebo dlouhý, ukončený získáním doktorátu (Ph.D.). Deklarace zdůrazňuje minimálně tříletý bakalářský stupeň studia, který umožní získat kvalifikaci vhodnou pro otevřený evropský trh práce i principiální možnost pokračování ve studiu. Zároveň apeluje na prostupnost celého terciárního sektoru vzdělávání s možností pokračování ve studiu kdykoliv, a to i v návaznosti na znalosti (certifikáty - vysvědčení, osvědčení) dosažené v rámci celoživotního vzdělávání.

Stát jako garant kvality vzdělání významně přispívá k usnadnění mezinárodní mobility studentů i absolventů uzavíráním dvoustranných dohod o uznávání dosaženého vzdělání. Ke stejnému cíli směřoval podpis Lisabonské úmluvy, kterou je od února roku 2000 možné považovat za vhodný nástroj k uskutečňování myšlenek boloňského procesu. Nejdůležitějším principem dohody, která znamená změnu pro všechny signatářské země, je uznání vysokoškolského diplomu nebo části studia především na základě obsahové podobnosti, vynaložené studijní zátěže (získání kreditů) a kvality příslušné vysoké školy, nikoliv na základě skutečné ekvivalence absolvovaného studia, jak tomu bylo dříve.

Přestože v posledních letech dochází k nárůstu nezaměstnaných absolventů vysokých škol (duben 1999 - 2 114, duben 2000 - 2 553), celkové procento nezaměstnaných absolventů je asi 5 % . Ve statistice jsou sledováni absolventi v době dvou let po ukončení studia.

Oborová struktura nezaměstnaných je zatím natolik neprůkazná, že neopravňuje k žádným závažným záměrům a opatřením ze strany státu. Procentuálně vysoká nezaměstnanost v některých oborech je na druhé straně spojena s bezvýznamným absolutním počtem nezaměstnaných (příklad: obory zpracování dřeva a hudebních nástrojů - míra nezaměstnanosti 12,6 %, celkový počet nezaměstnaných je 11 osob).

Mezi uchazeči o zaměstnání z řad absolventů vyšších odborných škol je situace odlišná v závislosti na absolvovaném programu a na regionálních podmínkách .

Specifická míra nezaměstnanosti této skupiny absolventů osciluje kolem 8,8 %, což je téměř o polovinu méně než ve skupině absolventů středních odborných škol a gymnázií. Vcelku objektivně lze proto konstatovat, že zatím nedochází k větším problémům s uplatněním těchto absolventů.

Se stoupajícím počtem absolventů vyšších odborných škol a bakalářských studijních programů se však aktualizuje potřeba vytvoření podmínek pro jejich odpovídající zařazování a odměňování v platových systémech pro rozpočtovou a příspěvkovou sféru. Při úpravě katalogu povolání se předpokládá uspořádání příkladů prací členěných podle platových tříd (tarifních stupňů) do povolání. Pak bude možno stanovit pro zcela konkrétní typ prací kvalifikační předpoklad vyšší odborné vzdělání nebo absolvování bakalářského studijního programu.

Pro uznání způsobilosti k výkonu povolání a uplatnění na trhu práce je v řadě profesí důležitá i délka absolvovaného studia a podíl odborné praxe. Obecný systém vzájemného uznávání profesních kvalifikací je upraven třemi směrnicemi: Směrnice Rady 89/48/EHS o obecné úpravě pro uznávání vysokoškolských diplomů udělených po ukončení nejméně tříletého odborného vzdělání (1. Směrnice) , Směrnice Rady 92/51/EHS o druhém obecném systému uznávání odborného vzdělávání, která doplňuje směrnici 89/48/EHS (2. Směrnice) a Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/42/ES stanovující mechanismus pro uznávání kvalifikací ohledně odborných činností zahrnutých směrnicemi o liberalismu a o přechodných opatřeních a doplňující obecné systémy pro uznávání kvalifikací (3. Směrnice).

Oblast celoživotního vzdělávání (pojímáno v užším slova smyslu především jako vzdělávání dospělých) je velmi široká a pestrá a uplatňují se v ní kompetence různých ministerstev a působí v ní mnoho podnikatelských subjektů. Plně zmapovat tuto oblast je obtížné, neboť v současné době nejsou k dispozici kompletní statistické údaje. Lze odhadnout, že kurzů celoživotního vzdělávání, které mají charakter vzdělávání terciárního, se účastní ročně asi 10 000 osob.

Formálně lze do terciárního sektoru vzdělávání zařadit veškeré vzdělávací aktivity, jejichž vstupní požadavky explicitně nebo implicitně zahrnují maturitní zkoušku. Z tohoto hlediska sem patří např. další vzdělávání lékařů, právníků, učitelů atd. uskutečňované podle zvláštních právních předpisů. V dalším se omezíme jen na vzdělávání, které poskytují vysoké školy mimo rámec studijních programů. Bílá kniha předpokládá zavedení pomaturitního odborného studia, které se bude realizovat jak ve středních školách, tak i ve vyšších odborných školách.

Základním legislativním opatřením je ustanovení o celoživotním vzdělávání v zákonu o vysokých školách. Toto ustanovení umožňuje vysokým školám “ poskytovat bezplatně nebo za úplatu programy celoživotního vzdělávání, orientované na výkon povolání nebo zájmově”.

Celoživotní vzdělávání v případě vysokých škol však naráží na několik bariér. První z nich je tradicionalismus v pojetí vysokých škol jako institucí akademických, jejichž posláním je poskytovat ucelené univerzitní vzdělávaní a provozovat s ním spojený výzkum a vývoj.

A. Existence zákonných norem pro ustavení dostatečně diverzifikovaného systému terciárního vzdělávání

1. V oblasti vysokého školství je to zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, který v duchu evropských trendů rozlišuje tři stupně vysokoškolského vzdělávání - tři typy studijních programů - bakalářský, magisterský a doktorský.
2. Zákon o vysokých školách umožnil rozsáhlou diverzifikaci institucionální i programovou, která umožní rozšiřovat vzdělávací příležitosti bez snižování jejich kvality. Zároveň umožňuje ve značném rozsahu implementaci myšlenek Boloňské deklarace a Pražského komuniké.
3. Zákon o vysokých školách umožnil vznik soukromých vysokých škol. Tyto školy zatím vznikají jako neuniverzitní. Nabízejí studium ve studijních  programech, o které je zájem ze strany uchazečů a případně i ze strany státu a které zatím nenabízely stávající vysoké školy.
4. Tyto a další právní normy umožňují provozovat celou řadu státem uznávaných kurzů, navazujících na dosažené úplné střední nebo úplné střední odborné vzdělání, jako je např. jazykové vzdělávání, různé rekvalifikační kurzy a další.

B. Mechanismus hodnocení studijních programů uskutečňovaných na vysokých školách je srovnatelný s mechanismy používanými ve vyspělých zemích.

C. Mezinárodní spolupráce vysokých škol v oblasti vzdělávání

D. Znalosti a dovednosti studentů, porovnávané na základě jejich zkušeností získaných v rámci mobility např. v programu Socrates/Erasmus, jsou ve srovnání se zahraničními studenty spíše lepší než horší (je třeba ale podotknout, že z ČR se mobility účastní podstatně menší procento studentů)

a. Nabídka studijních příležitostí, neúspěšnost studia, malá prostupnost, institucionální síť

1. Není dostatečně uspokojována poptávka po terciárním vzdělávání, a to především v humanitních, právních a uměleckých oborech. Nabídka diversifikovaných studijních možností stále neodpovídá ani zájmu, ani schopnostem uchazečů o studium.
2. Nejsou dostatečně využívány nástroje dané platnými zákonnými normami pro žádoucí restrukturalizaci studijních programů včetně dosažení vhodné struktury počtu studentů v jednotlivých typech studijních programů.
3. Existuje vysoká neúspěšnost ve studiu především v prvních ročnících vysokých škol a vyšších odborných škol. Na technických vysokých školách je tato neúspěšnost vysoká i ve druhém a třetím ročníku. V případě neúspěšnosti je předchozí část studia prakticky ztracena, nebývá obvykle při dalším vstupu do terciární sféry akceptována.
4. Existuje vysoká neúspěšnost v doktorských studijních programech. V akademickém roce 1999/2000 byl celkový počet studentů v těchto programech asi 13 000 a počet absolventů jen 807! V roce 2000/2001 narostl počet studentů v těchto programech asi na 16000.
5. Malá prostupnost terciární sféry, způsobená nepochopením jak zákona o vysokých školách, tak Lisabonské úmluvy a nově i boloňského procesu.
6. Není využita možnost provázat vyšší odborné a vysokoškolského vzdělávání přičemž tento prvek omezuje možnost efektivního využití kapacit a uplatnění dosaženého vzdělání v dalším studiu.
7. Není dořešeno koncepční postavení vyšších odborných škol ve vzdělávací soustavě, struktura a obsah studijních oborů, kvalifikační předpoklady, míra vyučovací povinnosti a odměňování učitelů vyšších odborných škol, transformace a rekonstrukce současné sítě vyšších odborných škol, financování vyšších odborných škol, akreditace a reakreditace studijních programů vyšších odborných škol, hodnocení vyšších odborných škol apod.
8. Síť vyšších odborných škol je atomizovaná na mnoho malých jednotek, často při středních školách, což má dopady na efektivitu a možnou kvalitu studijní nabídky, jejich postavení v regionu, ale i v mezinárodním měřítku.
9. Administrativní pozastavení nárůstu počtu přijímaných na vyšší odborné školy, jakož schvalování nových studijních oborů, forem a jejich zásadní inovace je v rozporu s požadavky na flexibilitu tohoto studia, na profilaci a rozvoj škol s možností postupného oddělení od střední školy. Plošné omezení vede k trvalému převisu poptávky, jehož srovnání může vést i k postupnému koncentrování nabídky do menšího počtu větších institucí s odpovídajícím zázemím.
10. Není legislativně upraveno zavedení pomaturitního odborného studia.
11. Existují značné rozdíly v obsahu i kvalitě studijních programů vyšších odborných škol ovlivněné značnou živelností vzniku sítě příslušných institucí.
12. Přestože nezaměstnanost absolventů terciárního vzdělávání je zatím stále nízká, projevuje se již její nárůst a určitá oborová a regionální nerovnoměrnost.

b. Mobilita studentů a učitelů, problémy akademických/učitelských sborů

1. Mobilita studentů na národní úrovni je zatím velmi nízká. Mobilita na mezinárodní úrovni organizovaná státem (TEMPUS, Socrates, CEEPUS, Aktion, smluvní - bilaterální) v době trvání asi jeden semestr dosahuje asi 1 %. Soukromě studuje v zahraničí asi 2 % studentů. Na českých vysokých školách studují asi 2 % zahraničních studentů včetně slovenských. Pro vyšší odborné školy tato možnost zatím neexistuje vůbec.
2. Mobilita učitelů na národní úrovni prakticky neexistuje, mezinárodní mobilita se s podporou výše zmíněných programů začíná úspěšně rozvíjet.
3. Průměrný věk akademických pracovníků vysokých škol je (ve srovnání se zahraničím) vysoký, na některých vysokých školách je nedostatek kvalifikovaných akademických pracovníků.
4. Specifickým problémem je učitelské vzdělávání, a to především z pohledu jeho restrukturalizace ve smyslu boloňského procesu a jeho modularity, která by měla být realizována nejen samostatně na jednotlivých fakultách, ale především v účinné spolupráci odborných a pedagogických fakult.

c. Financování terciární sféry vzdělávání a související specifické problémy

1. Financování terciárního sektoru je v současné době celkově nedostatečné. Dosavadní stav financování vedl k ”inflaci” studijních míst (státní příspěvek na studenta ve stálých cenách poklesl ve srovnání s rokem 1992 na 60%, ve srovnání se základním a středním školstvím na polovinu, stejný počet učitelů učí dvojnásobný počet studentů, což se nutně promítá do kvality výuky), k zaostávání vysokého školství, jehož rozpočet prakticky neroste, ač výkony se stále zvyšují. Nouzové řešení v podobě omezených kvót nárůstu jednak zachovává špatnou strukturu studijní nabídky (nutí např. uchazeče, aby začali studovat na technických vysokých školách, odkud jich desetitisíce po roce ”zběhnou”, což se někdy mylně vykládá jako ”propadovost”), jednak vystavuje MŠMT nespravedlivé kritice veřejnosti. Počet studijních míst je dán rozpočtem, nikoli rozhodnutím ministerstva.
1. Lze odhadnout, že materiální a přístrojové vybavení vysokých škol, jakož i vybavení moderními technologiemi, značně zaostává za vyspělými zeměmi (viz dlouhodobé záměry vysokých škol). Obdobná situace je i ve vyšších odborných školách. Příčinou je dlouhodobá stagnace (v některých letech i pokles) prostředků určených na investice, ale i na neinvestiční výdaje, což vede při požadovaném vyrovnaném rozpočtu ke snižování odpisů, a tím k vytváření ”skrytého dluhu”.
2. Vzhledem k zákonu o vysokých školách je v současné době poskytování vzdělání ve státních vyšších odborných školách za úplatu nesystémové
3. Problém technické realizace zřízení vysoké školy neuniversitního typu na základě existující státní vyšší odborné školy a rekonstrukce současné sítě vyšších odborných škol .

E.

1. Rozšíření výzkumu a vývoje a tvůrčí činnosti se stane definičním znakem terciárního vzdělávání. Propojení studia s uskutečňovanou vědeckou, výzkumnou, vývojovou nebo jinou tvůrčí činností, její typ a kvantita rozliší různé typy vysokoškolských studijních programů a programů vyššího odborného studia i příslušných institucí.
2. Maximální využití možnosti institucionální i programové diversifikace studia dané zákonem o vysokých školách.
3. Postupné rámcové srovnání poptávky a nabídky u terciárního vzdělávání přinese nové prvky v chování uchazečů, kdy budou přihlížet při volbě studia a příslušné instituce k jejich kvalitě, profilu a vhodnosti v porovnání s jejich představami, ambicemi a schopnostmi.
4. Využití praktických a na regionální potřebu zaměřených programů vyšších odborných škol pro uspokojení takto zaměřené části populaci i potřeb pracovního trhu.
5. Využití nových aspektů malých a flexibilně se rozvíjejících soukromých vysokých škol jako motivace k inovacím pro veřejné vysoké školy a zvýšení pestrosti nabídky studia.
6. Zvýšení kvality personálního zajištění činnosti vysokých škol i vyšších odborných škol v návaznosti na typ uskutečňovaných programů studia.
7. Monitorování a rozšiřování výsledků dosažených v rámci mezinárodních vzdělávacích programů (zejména SOCRATES, LEONARDO) i domácích rozvojových programů (zejména FR, Rozvojové programy) tak, aby byly do nich vložené prostředky využity efektivně. Postupné zapojení vyšších odborných škol do těchto programů.

d.

1. Nedostatečná diverzifikace v nabídce studia a především její nedostatečné využívání a stále narůstající počty studentů a absolventů magisterského studia mohou vážně ohrozit kvalitu terciárního vzdělávání.
2. Neřešené/nedořešené kvalifikační požadavky a odpovídající finanční ohodnocení absolventů různých stupňů terciárního vzdělávání by dále podporovaly současně vysoce zažitou představu, že je potřeba získávat pouze nejvyšší tituly. Důsledkem by bylo nejen snížení kvality studia, ale i pouze formální implementace boloňského procesu.
3. Dlouhodobé podfinancování terciárního sektoru vzdělávání může vést k jeho malé konkurenceschopnosti v Evropském prostoru vysokoškolského vzdělávání.

Hlavní cíle jsou obsaženy v  Koncepci vzdělávací politiky schválené vládou ČR v roce 1999, v Národním programu rozvoje vzdělávání v České republice - Bílé knize, schválené vládou v lednu 2001 a v Pražském komuniké, které potvrzuje a dále prohlubuje myšlenky boloňského procesu. Pro vysoké školy jsou tyto cíle dále zpracovány v dlouhodobém záměru rozvoje vysokých škol na léta 2000-2005 a dlouhodobých rozvojových záměrech jednotlivých vysokých škol.

Dokumenty obdobné dlouhodobým rozvojovým záměrům vysokých škol pro vyšší odborné školy zatím chybí. Při formulaci perspektivních cílů vyšších odborných škol je třeba si uvědomit, v čem spočívá svébytnost tohoto typu škol v naší vzdělávací soustavě, v čem jsou jejich silné a slabé stránky.

• Cílem je vytvořit bohatě diverzifikovaný terciární sektor vzdělávání, s dostatečnou kapacitou, v maximální míře prostupný, umožňující změnu nebo pokračování ve studiu v každém věku a v každé době. Bude tak umožněno využít specifických předpokladů, požadavků i potřeb uchazečů o studium a profilovat absolventy tak, aby se uplatnili na trhu práce.
• V souladu s jedním z hlavních cílů vzdělávací politiky vlády ČR je potřeba umožnit do roku 2005 polovině populačního ročníku devatenáctiletých, aby mohla nastoupit do některého z typů terciárního vzdělávání, a umožnit přístup k terciárnímu vzdělávání i starší populaci.
• Bude přitom zajištěn rovný a v maximální míře otevřený přístup ke vzdělání vylučující diskriminaci z jakéhokoliv důvodu.
• V souladu se světovým trendem bude zdůrazňován koncept celoživotního učení, k jehož rozvoji je nutná rozmanitá a prostupná struktura nejen terciárního sektoru, ale celého vzdělávacího systému, nabízející moderní formy studia s využitím informačních a komunikačních technologií.
• Naší vizí se stane ambiciózní cíl zemí EU, který je i součástí boloňského procesu a předpokládá, že v budoucnu každý student v terciárním sektoru vzdělávání stráví část svého studia mimo svoji vlastní školu, pokud možno v zahraničí. Stejně tak bude podporována mobilita akademických pracovníků.
• Hodnocení kvality vzdělávání bude vnímáno jako komplexní záležitost, která je zaměřena především na odstraňování nedostatků a stálé zdokonalování na základě výsledků vlastního hodnocení a doporučení hodnotících expertů.
• Dlouhodobým cílem je v maximální míře využívat a podporovat rozvoj lidských zdrojů: a) pečovat o osobnostní i odborný růst pracovníků terciárního sektoru vzdělávání prostřednictvím celoživotního vzdělávání; b) pomáhat studentům při orientaci ve studijních příležitostech, při nalézání optimální studijní cesty i při orientaci na trhu práce prostřednictvím budování poradenských center poskytujících studijní, psychologické a profesní poradenství.

Současný stav diversifikace v oblasti vysokých škol využívající ustanovení zákona o vysokých školách je silnou stránkou terciárního sektoru vzdělávání (A,1.,2.) a lze předpokládat, že legislativní úpravy a nový školský zákon tuto silnou stránku dále podpoří. Cílová institucionální struktura pak bude následující:

Vysoké školy universitního typu (UVŠ) - uskutečňují bakalářské studijní programy (3 až 4leté), navazující magisterské studijní programy ((1)2 až 3leté), magisterské (4 (5) až 6leté), kde v odůvodněných případech nebude vhodné vytvořit bakalářský studijní program jako prvý stupeň studia, a doktorské (3leté) studijní programy. U všech škol zabezpečujících terciární vzdělávání je žádoucí rozvoj různých typů studia v programech celoživotního vzdělávání.

Vysoké školy neuniversitního typu (NVŠ) - uskutečňují převážně bakalářské studijní programy. Otevřenou otázkou zůstává uskutečňování programů vyššího odborného studia. Navrhovaným řešením je tuto možnost vysokým školám poskytnout nepřímou novelou zákona o vysokých školách v rámci školského zákona.

Vyšší odborné školy (VOŠ) - nabízejí vyšší odborné studium (3leté), jehož charakter je většinou specificky profesní, ukončený absolutoriem s označením absolventa ”diplomovaný specialista" a krátkodobé kurzy pomaturitního studia, zakončené osvědčením o ukončení studia. Ve spolupráci s vysokou školou mohou uskutečňovat též bakalářské studijní programy.

Střední (odborné) školy budou nabízet kromě středoškolského (odborného) studia krátkodobé kurzy pomaturitního odborného studia zakončené osvědčením o jeho ukončení.

Jiné vzdělávací instituce (JVI) terciárního sektoru organizují nejrůznější státem uznané typy studia, jejichž společným požadavkem pro přijetí je ukončené úplné střední vzdělání. Zpravidla se jedná o několikaměsíční kurzy zájmové nebo kvalifikační, které za určitých předpokladů, v duchu boloňského procesu, umožňují kumulaci částí studia do absolvování uceleného – formálního typu vzdělávání, vedoucího k získání titulu.

Schematicky je situace znázorněna v obr. 3. Šipkami v pravé části obrázku je naznačena možná prostupnost systému.

V oblasti vysokých škol se struktura podle uvedeného schématu začala formovat již od roku 1999 v souvislosti s účinností zákona o vysokých školách.

Extenzivní rozvoj vysokých škol univerzitního typu je po deseti letech transformace co do počtu institucí prakticky ukončen. Je nutno počítat s výrazným dalším rozvojem infrastruktury těchto vysokých škol (knihovny, systémový rozvoj nových technologií, ubytování pro zahraniční studenty, apod.). Rozvoj vysokých škol neuniverzitního typu může pokračovat jednak cestou zřizování dalších soukromých škol, z nichž některé nepochybně vzniknou na základě kvalitních soukromých vyšších odborných škol, jednak zřizováním veřejných neuniverzitních vysokých škol zákonem z vybraných vyšších odborných škol – příspěvkových organizací kraje. Při zřizování veřejných vysokých škol neuniversitního typu bude ministerstvo metodicky pomáhat, finanční podporu bude možné získat z Fondu rozvoje vyšších odborných škol.

Vhodná kombinace typu studijních programů s odpovídající vědeckou a další tvůrčí činností využije příležitost deklarovanou v E1. a povede v budoucnu k vytvoření tří charakteristických skupin vysokých škol:

• Vysoké školy, kde se ve většině studijních programů (magisterských a doktorských) výrazně uplatní špičkový vědecký výzkum a výchova k vědecké práci.
• Vysoké školy, kde vědecký výzkum bude probíhat spolu s vědeckou výchovou v jednom nebo několika málo studijních programech. Ostatní studijní programy budou mít převážně praktický charakter.
• Vysoké školy zaměřené pouze na prakticky orientované (většinou bakalářské) studijní programy s uplatněním další tvůrčí činnosti (vysoké školy neuniverzitního typu).

Pro nutnou restrukturalizaci sítě vyšších odborných škol a jejich studijních oborů (vzdělávacích programů) je nutno přijmout legislativní opatření, které umožní uskutečňování programů různé délky a různých zaměření, a to jak formou programů vyššího odborného studia, tak i formou studia pomaturitního. Cílem je uvést v život silnou stránku A4. a institucionální struktury v oblasti vyššího odborného studia a pomaturitního studia vytvářet podle následujícího schématu:

• převést kratší programy, zejména ve vyšších odborných školách koexistujících se středními odbornými školami, do kategorie pomaturitního studia
• ponechat v síti jen vyšší odborné školy s kvalitními a dobře personálně i materiálně zabezpečenými vzdělávacími programy, které vhodně doplňují vzdělávací nabídku vysokých škol nebo působí v regionálních centrech nebo aglomeracích s poddimenzovanou nabídkou terciárního vzdělávání
• omezit atomizaci vyšších odborných škol, např. spojením vyšších odborných škol v jednom místě s příbuznými programy, případně i různými programy, do organizačně i ekonomicky efektivních celků vytvořením podmínek pro jejich koncentraci a to jak finančních (zvýhodněním škol s určitým počtem studentů), tak odstraněním nevhodných administrativních opatření (umožněním nárůstu počtu přijímaných otevíráním nových oborů velkým školám nebo skupině škol, která deklaruje společný postup a záměr sloučení).

• umožnit zřízení vysokých škol neuniverzitního typu z vyšších odborných škol, které splní podmínky akreditačního řízení s možností uskutečňovat i programy vyššího odborného studia v tom případě, kdy nebude možné nebo účelné je akreditovat jako bakalářské studijní programy.

• podporovat spolupráci a asistenci regionů při formulování strategických a koncepčních záměrů.

Dosažení těchto cílů usnadňuje několik okolností. Většina vyšších odborných škol koexistujících se středními odbornými školami vznikla v důsledku nemožnosti uskutečňovat pomaturitní studium. Pomine-li tento důvod, nebude nadále třeba udržovat namnoze formální existenci příslušné vyšší odborné školy. O kvalitě vzdělávacích programů většiny vyšších odborných škol jsou k dispozici především informace ze šetření, které bylo prováděno Českou školní inspekcí v souladu se zákonem č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů.

Pro oblast vyšších odborných škol sice neexistuje hodnotící orgán srovnatelný s Akreditační komisí pro vysoké školy, posouzení vzdělávacích programů vyšších odborných škol lze však zodpovědně provést v součinnosti MŠMT, ČŠI, VÚOŠ a externích odborníků. V dlouhodobé perspektivě by bylo vhodné uvažovat o rozšíření působnosti Akreditační komise na celý sektor terciárního vzdělávání (v souvislosti s navrhovanou možností přijetí zákona o terciárním vzdělávání).

Konečnou podobu restrukturalizované sítě vyšších odborných škol je nutno sladit též s požadavky a názory sociálních partnerů daného regionu a poptávkou na trhu práce. Každé konečné rozhodnutí je třeba v souladu se současnou platnou legislativou řešit v úzké spolupráci s kompetentními orgány krajů.

Zřízení vysokých škol neuniverzitního typu ze soukromých vyšších odborných škol již v řadě případů proběhlo a nepředstavuje vážný organizační problém ani v případě, kdy po vzniku vysokých škol neuniverzitního typu původní vyšší odborná škola nezaniká, ale nadále uskutečňuje vzdělávací programy, které nebyly akreditovány jako bakalářské.

Veřejná vysoká škola neuniverzitního typu ze státní vyšší odborné školy zatím nebyla zřízena, neboť to vyžaduje přijetí samostatného zákona. Od roku 2001 se zřizovatelem těchto vyšších odborných škol staly kraje, což na jedné straně otevřelo možnost, aby se kraj stal zřizovatelem “soukromé” vysoké školy neuniverzitního typu, na druhé straně komplikuje majetkoprávní a organizační otázky při případném vzniku veřejné vysoké školy neuniverzitního typu. Ministerstvo podpoří vznik veřejných vysokých škol neuniverzitního typu (viz Příloha 5) z již vytipovaných, dříve státních vyšších odborných škol, u nichž je předpoklad, že budou schopny akreditovat svoje studijní programy, a zváží při tom regionální i další aspekty. V každém případě zůstává možnost uskutečňovat akreditovaný bakalářský program ve spolupráci s některou ze stávajících veřejných vysokých škol, případně se “stát součástí” této veřejné vysoké školy.

• V celém sektoru terciárního vzdělávání důsledně využívat boloňský proces potvrzený a aktualizovaný v Pražském komuniké.
• Finančními nástroji podporovat profilaci vyšších odborných škol a v souladu s tím upravit metodiku používanou pro jejich hodnocení podle metodiky Akreditační komise, v dlouhodobé perspektivě rozšířit působnost Akreditační komise pro celý terciární sektor.
• Připravit a postupně prosadit legislativní opatření nutná pro optimalizaci sítě vyšších odborných škol a novou strukturu studijních programů vyššího odborného studia (popř. pomaturitního odborného studia).
• Zajistit metodickou pomoc pro zřízení veřejných vysokých škol neuniverzitního typu v odůvodněných případech a finančně je zabezpečit.
• Vytvořit podmínky pro kvalitativní i kvantitativní rozvoj velkých vyšších odborných škol směřující k jejich osamostatnění.
• Ve školském  zákoně zajistit možnost uskutečňování vyššího odborného studia na vysokých školách.
• V dlouhodobé perspektivě (3-5 let) připravit zákon upravující terciární (a celoživotní) vzdělávání jako celek.

1. Vstupní kapacita terciárního sektoru vzdělávání, cíle do roku 2005

Neuspokojená poptávka po terciárním vzdělávání, vyjádřená stále poměrně vysokým procentem uchazečů, kteří nejsou přijati ke studiu na vysoké školy nebo vyšší odborné školy je uváděna jako slabá stránka tohoto vzdělávacího sektoru (a1). Je však potřeba si uvědomit, že maximální využití lidských zdrojů, vyžadující otevření možnosti vzdělávání pro každého, kdo se chce vzdělávat a má k tomu příslušné předpoklady, neznamená, že prakticky všichni mohou absolvovat vysokoškolské vzdělání. Tuto historicky velmi silně zakořeněnou tradici je potřeba překonávat osvětovým působením na potenciální uchazeče o studium, ale i osvětovou činností pro potenciální zaměstnavatele a především pak vhodnou úpravou pravidel pro platové zařazení absolventů bakalářského studia a vyššího odborného studia ve státním sektoru. Další tradicí, kterou je potřeba překonávat, je nedocenění a nedůvěra k osvědčením a certifikátům z kurzů absolvovaných v rámci celoživotního vzdělávání, které jsou rovnocennou nabídkou vzdělávání a poskytují možnost studia pro uchazeče s nejrůznějšími potřebami a schopnostmi. Druhou stránkou problému je nedostatečná restrukturalizace studijních programů a nevhodná struktura počtu studentů v jednotlivých typech studijních programů. Přesto, že většina škol již v tomto ohledu činí praktické kroky, jde stále ještě o slabou stránku sektoru terciárního vzdělávání (a2).

Současný stav, vývoj a výhled do roku 2005 v počtech uchazečů, přijatých studentů, studijních míst a interpretace příslušných statistických dat je podrobně uvedena v Příloze 3.

* Odhad nabídky

1. Na stávajících vysokých školách universitního typu dojde k podstatné restrukturalizaci v počtech studentů absolvujících jednotlivé typy studijních programů. Modelové výpočty byly proto založeny na tom, že asi polovina studujících na veřejných vysokých školách bude končit v bakalářském studijním programu (Pozn.: Tento záměr musí vzít v úvahu samotné vysoké školy respektováním faktu, že jenom určitá část příslušné věkové populační skupiny má schopnosti odpovídající nárokům magisterského studijního programu a přizpůsobit tomu vstupní požadavky do těchto programů. Zároveň bude vytvořen takový mechanismus rozdělování státní dotace, který podpoří rozvoj bakalářských studijních programů v souladu s uvedeným cílem) a byla respektována neúspěšnost ve studiu. V tom případě lze počítat s tím, že stávající vysoké školy budou schopny nabídnout pro uchazeče o studium 50 000 studijních míst v bakalářských a magisterských studijních programech bez podstatných investic do nových staveb (investiční rozvoj se předpokládá především v oblasti infrastruktury, viz II,1.1).
2. Do vyšších odborných škol a pomaturitního studia bude vstupovat asi 11 500 nových studentů ročně, což je zhruba současný stav (do úvahy jsou zahrnuti i studenti vyšších ročníků konzervatoří). S nárůstem počtu studentů se počítá především v nových veřejných vysokých školách neuniversitního typu (viz ad 3).
3. Lze odhadnout, že soukromé vysoké školy neuniversitního typu a veřejné vysoké školy neuniversitního typu, jejichž zřízení se předpokládá ze státních vyšších odborných škol nabídnou uchazečům asi 7 000 studijních míst. Předpokládá se tedy postupný přesun nabídky studijních míst ze současných státních vyšších odborných škol (viz ad 2.) do vysokého školství v případě, že další (kromě v současnosti vytipovaných) státní vyšší odborné školy budou schopny akreditovat svoje studijní programy a budou z nich zřízeny veřejné vysoké školy neuniversitního typu.
4. Na státních vysokých školách (universitního i neuniversitního typu) bude asi 1500 vstupních studijních míst (předpokládá se, že se jejich současná kapacita se nebude výrazně měnit).

Globální realistický odhad studijních míst pro uchazeče o studium institucích terciárního sektoru vzdělávání, poskytujících formální stupeň vzdělání (diplom, akademický titul) a certifikát v pomaturitním studiu je 70 000.

Zatím nejsou dostatečně zmapovány další příležitosti studia v oblasti vzdělávání dospělých (především krátké kursy rekvalifikační, zájmové, jazykové apod.) jak na vysokých školách, tak ve vyšších odborných školách, i v dalších vzdělávacích institucích, které budou využívat především starší a zaměstnaní uchazeči, a je proto potřeba vyjít pouze z odhadu zhruba 10 000 studijních míst.

Teoretický odhad celkové nabídky studijních míst v terciárním sektoru vzdělávání, kterou mohou využít jak maturanti tak uchazeči starší, je cca 80 000. Vztaženo k počtu 19tileté populace v roce 2005 jde asi o 61%.

V roce 2005 bude ve věkové skupině devatenáctiletých 130 907 osob a cílem je polovině z nich umožnit vzdělávání v terciárním sektoru, to znamená, že se jedná o méně než 65 500 uchazečů. Vládní koncepce počítá s tím, že bude umožněno studium i starší skupině populace, která počet uchazečů navýší. Je třeba počítat i s tím, že neúspěšnost ve studiu v prvních ročnících vysokých škol a vyšších odborných škol převyšuje 20% a z těchto neúspěšných studentů (asi 15 000) se znovu uchází o studium.

Ve smyslu výše uvedených odhadů lze konstatovat, že vývoj do roku 2005 povede ke globálnímu vyrovnání nabídky a poptávky po studiu.

Nelze však předpokládat, že globální uspokojení poptávky odstraní její oborovou nerovnoměrnost. U málo žádaných oborů je potřeba změnit jejich strukturu v souladu s vývojem nových technologií. Zároveň je potřeba naplňovat potřeby státu dané požadavky na absolventy určitého profesního nebo oborového zaměření, které signalizuje trh práce. Nezaměstnanost absolventů vysokých škol v posledních letech stále nepatrně narůstá (duben 2000 asi 5%), nebezpečí zvyšování nezaměstnanosti v různých oborech není však zatím průkazné.

• Dlouhodobý záměr ministerstva zdůrazňuje možný nárůst studentů jen v bakalářských studijních programech. Záměr se promítne do rozdělování normativní části dotace na vzdělávací činnost, konkrétní pravidla budou každý rok upravena na základě jednání Reprezentativní komise, složené ze zástupců České konference rektorů, Rady vysokých škol, kvestorů a MŠMT tak, aby umožnila naplnit uvedený dlouhodobý záměr.
• Rozvojový program "Program rozvoje bakalářských studijních programů jako výraz podpory realizace Boloňské deklarace" včetně podpory spolupráce vyšších odborných škol a vysokých škol je dalším nástrojem pro restrukturalizaci studia ve prospěch bakalářských studijních programů.
• Rozvojový program "Program podpory vybraných studijních programů" umožní ve větší míře vyhovět zájmu uchazečů. Odstraní se tím vstup uchazečů do těch studijních programů, které volí jako náhradní a v případě pozdějšího úspěchu v původní první volbě z nich odchází, nebo v nich z důvodu jinam orientovaných schopností neuspěji.
• Dlouhodobý záměr ministerstva zdůrazňuje prostupnost studijních programů, která bude podporována především osvětovou činností, ale i příslušným ustanovením školského zákona, které vytvoří podmínky pro zlepšení prostupnosti mezi vyšším odborným studiem a vysokoškolským studiem. Nepřímý nástroj k realizaci prostupnosti studia mezi vysokými školami je využití zákona o vysokých školách, který ukládá povinnost zpracovávat a zveřejňovat výroční zprávy.
• Bude zřízen Fond rozvoje vyšších odborných škol, jehož programy budou zaměřeny na rozvoj a inovaci vyššího odborného vzdělávání a jeho priority budou na základě provedených analýz každoročně aktualizovány. V současné době k prioritám patří především: optimalizace sítě škol, zavedení modulárního studia a kreditního systému ve spolupráci s vysokými školami (ECTS), rozvoj nových programů a nových forem studia, projekty na zvýšení technologické úrovně a zkvalitnění informační infrastruktury a na rozvoj tvůrčí a umělecké činnosti učitelů a žáků vyšších odborných škol.
• Nárůst nových studijních míst na vysokých školách v atraktivních studijních oblastech posílí zřízení nových veřejných neuniversitních vysokých škol z již vytipovaných státních vyšších odborných škol a postupně i dalších, které splní odpovídající podmínky.
• Otevření rozvojových programů podporujících nárůst počtu studentů ve studijních programech, po kterých poptávka vysoce převyšuje nabídku.
• Současně je potřeba rozvíjet osvětovou činnost v podobě podrobné informace uchazečů o aktuální situaci na trhu práce. V případě průkazného nárůstu nezaměstnanosti v některých oborech lze změnit mechanismus rozdělování prostředků pro vysoké školy, který v posledních letech podporuje proporcionální nárůst počtu studentů na jednotlivých vysokých školách.

Cílem je zajištění takového přístupu ke vzdělávacím příležitostem, kdy každý uchazeč má možnost zvolit si vlastní vzdělávací cestu odpovídající jeho zájmům a schopnostem, v případě potřeby ji měnit a pokračovat ve vzdělávání v průběhu celého života.

Vytvoření dostatečného počtu vzdělávacích příležitostí a postupně stále více otevřený přístup ke studiu bude v budoucnosti i v tomto případě omezen nerovnoměrným zájmem o různé studijní obory na jedné straně a nabídkou pracovního trhu, popř. hrozící nezaměstnaností na straně druhé. Nabídka obecně orientovaných bakalářských studijních programů v kombinaci s programy celoživotního vzdělávání pomůže řešit specifickou převyšující poptávku nad nabídkou a bude podporována rozvojovými programy.

Přijímací řízení zůstane v pravomoci příslušné vysoké školy (fakulty) nebo vyšší odborné školy. Podstatné zjednodušení přijímacího řízení může přinést zavedení společné části maturitní zkoušky, která zajistí její srovnatelné výsledky.

Nezbytnou podmínkou je dbát o to, aby se diskriminace v přijímacím řízení nemohla projevit ani v případě zdravotně handicapovaných uchazečů a uchazečů ze sociálně a ekonomicky slabších skupin obyvatel. Nutné je dbát i na osvětu a otevření možnosti k doplnění vědomostí požadovaných k přístupu ke studiu pro skupiny uchazečů z ”netradičních prostředí" (oblasti vzdálené od vzdělávacích center, rodiny s nízkou vzdělaností rodičů apod.), a zabránit tak zvětšování sociálních rozdílů různých skupin společnosti.

Přijímací řízení, jehož součástí je přijímací zkouška, která vesměs požaduje vykazování znalostí požadovaných u maturitní zkoušky (a často i nad jejich rámec), hendikepuje starší uchazeče. Jejich úspěšnost u přijímacích zkoušek je procentuálně poloviční oproti "čerstvým" absolventům střední školy. Možnost studia v kursech celoživotního vzdělávání a případné následné uznání části těchto studií může napomoci v řešení stávající situace.

Nevyhovující struktura studia (a2) a jeden z jejích velmi nepříznivých důsledků – vysoká neúspěšnost studia (a3) jsou slabé stránky terciárního vzdělávacího sektoru. Souvisejícím problémem je nedostatečné využití platné zákonné normy, umožňující studium vhodně strukturovat (a2).

Ke zvyšování počtu vysokoškolských studentů bude docházet především v bakalářských studijních programech, které jsou obecně levnější (nižší cena vyplývá především z kratší doby studia, nikoli z představy, že vlastní studium je levnější). Tyto programy budou ve smyslu boloňského procesu poskytovat absolventům potřebnou kvalifikaci pro uplatnění na pracovním trhu, ale zároveň umožňovat pokračování v dalším studiu. Zákon o vysokých školách tuto myšlenku plně akceptuje a ukládá školám zavést třístupňové studium. Restrukturalizace vedoucí ke  vhodně vyváženému počtu studujících v bakalářských, magisterských a doktorských studijních programech musí respektovat zaměření dané vysoké školy nebo fakulty a nesmí být formální. Je proto potřeba poskytnout prostor pro obsahovou restrukturalizaci příslušných programů.

Bakalářské studijní programy se budou rozvíjet na:

• vysokých školách univerzitního typu,
• nově vznikajících vysokých školách neuniverzitního typu,
• některých vyšších odborných školách ve spolupráci s vysokou školou.

bude v sektoru diverzifikovaného terciárního vzdělávání představovat svébytnou, sociálními partnery i trhem práce akceptovanou a respektovanou vzdělávací nabídku, která bude vhodně a flexibilně doplňovat tradiční vzdělávací nabídku bakalářských studijních programů vysokých škol univerzitního typu, ale i zcela novou nabídku bakalářských programů vysokých škol neuniverzitního typu.

Zavedení pomaturitního odborného studia umožní formou krátkých studijních cyklů (kurzů) získat základní odbornou kvalifikaci potvrzenou osvědčením, která však nepovede ke zvýšení stupně vzdělání. Vzhledem k absenci krátkých forem vzdělávání pro absolventy s úplným středním vzděláním nebo úplným středním odborným vzděláním je zavedení pomaturitního odborného studia žádoucí a je proto nutné tento záměr legislativně vyřešit.

Obr. 4 - Schéma studijních programů a výstupů terciárního sektoru.

• Zákon o vysokých školách ukládá strukturovat všechny studijní programy ve třech stupních s výjimkou těch, kde to charakter magisterského studijního programu nepřipouští.
• Dlouhodobý záměr rozvoje vysokých škol (v souladu s vládní koncepcí a Bílou knihou) vyžaduje, aby do roku 2005 zhruba polovina studentů končila studium absolvováním bakalářského studijního programu. Soulad záměru ministerstva a záměru jednotlivých vysokých škol, rozhodný pro stanovení státní dotace, se projeví v:

* úpravě algoritmů pro rozdělování prostředků na jednotlivé studijní programy,

* prioritách rozvojových programů.

• Rozvojové programy pro vysoké školy i vyšší odborné školy podpoří restrukturalizaci studia.
• Nové možnosti vyššího odborného studia otevře změna legislativy.
• Vytvoření nového systému hodnocení kvality a zavedení pravidelného hodnocení vyššího odborného studia výhledově umožní prostupnost vysokoškolského a vyššího odborného studia.
• Osvětová činnost ministerstva a příslušných přímo řízených organizací pomůže pochopit funkci terciárního systému jako celku a svébytnost vyššího odborného studia jako jeho součásti.
• Osvětová činnost ministerstva a jeho příslušných přímo řízených organizací bude působit na vysoké školy a vyšší odborné školy tak, aby přizpůsobily požadavky možnostem širokého spektra uchazečů o studium.

Malá prostupnost studia (a5), která věcně souvisí s modulárním uspořádáním studia je slabou stránkou související i s výše pojednanou vysokou studijní neúspěšností (a3)

Důraz bude kladen především na prostupnost směrem vertikálním - mezi různými typy studijních programů, zejména v návaznosti na ukončený bakalářský studijní program nebo na ukončenou část studia na jiné vysoké škole nebo vyšší odborné škole. Z hlediska odstranění slepých uliček bude umožněna i prostupnost směrem horizontálním - mezi různými druhy studijních programů. Možnost přechodu z vyšších stupňů vzdělávání na nižší mezi institucemi (z vysoké školy na vyšší odbornou školu) pomůže omezit studijní neúspěšnost, která je ekonomicky neefektivní a demotivující pro studenty odcházející po vynaložení určitého úsilí bez dosažení kvalifikace.

Prostupnost vzdělávacího systému zjednoduší modulární stavba studia, kde jednotlivé moduly budou ukončeny různými osvědčeními. Modulem se rozumí ucelená část studijního programu, která je standardně metodicky i formálně uspořádána a umožňuje sestavování vyšších vzdělávacích celků, ale i oddělené studium jednotlivých modulů. Úspěšně ukončené moduly z jednoho typu studijního programu lze akceptovat v jiném programu i na jiné vzdělávací instituci. Nová legislativa o vyšších odborných školách by měla počítat i s modulárním uspořádáním pomaturitního odborného studia, které umožní akceptovat ukončené moduly ve vyšším odborném studiu vedoucím ke získání stupně vzdělání. Moduly lze poměrně rychle inovovat, zaměňovat, vypouštět nebo zařazovat, a tím reagovat na aktuální a budoucí požadavky praxe nebo studijní předpoklady a zájmy studentů Cílem je dosáhnout především osvětovou činností a spoluprací s MPSV toho, aby osvědčení o ukončení modulu byla akceptována nejen při vstupu do dalšího typu studia, ale i pro uplatnění v praxi.

Mechanismus zavedení modulů a kreditů bude podpořeno finančně (rozvojové programy, Fond rozvoje vysokých škol, Fond rozvoje vyšších odborných škol) a legislativně, stejně jako prostupnost, která je navíc věcí vzájemné důvěry.

Dalším záměrem je na vysokých školách v maximální míře zavést využívání kreditního systému a motivovat k tomu i vyšší odborné školy. Ukončení částí (modulů) nebo celého studijního programu se potvrdí přiznáním standardizovaných jednotek studia - kreditů. Vysoké školy budou využívat srovnatelný kreditní systém (ECTS nebo jeho modifikaci), který usnadní uznávání částí studia absolvovaných na školách v ČR i v zahraničí.

Maximálně využívat kreditový systém mimo jiné znamená akceptovat kredity získané studiem na nižších stupních vzdělávací soustavy, pokud je vhodné/možné toto studium uznat na stupni vyšším. V tomto smyslu je potřeba apelovat jak na vysoké školy, tak na Akreditační komisi, aby uplatňovaly myšlenky boloňského procesu a jeho pokračování, potvrzené ministry školství v Pražském komuniké.

Vysoké školy budou ve stále větší míře poskytovat možnosti studia v rámci celoživotního vzdělávání. Cílem se nesmí stát to, aby nabídka v rámci celoživotního vzdělávání byla zaměřena prakticky plně na kopírovaní obsahu akreditovaných studijních programů. Celoživotní vzdělávání by mělo nabízet jednotlivé předměty, kursy a ucelené moduly, které dospělým a zejména zaměstnaných uchazečům o studium umožní postupně si zvyšovat kvalifikaci nebo se vzdělávat zájmově. Musí umožnit především relativně snadný přístup ke vzdělávacím příležitostem kdykoliv, kdy to uchazeč potřebuje, bez ohledu na jeho věk.

Zároveň je žádoucí, aby takto dosažené vzdělání bylo na základě příslušných osvědčení akceptováno při vstupu do akreditovaného studijního programu v míře, kterou stanoví novela zákona o vysokých školách, ve shodě s představou prostupnosti terciárního vzdělávání s nabídkou studia v rámci celoživotního vzdělávání, která je součástí Boloňské deklarace.

Princip prostupnosti mezi akreditovanými studijními programy a programy celoživotního vzdělávání je znázorněn na obr. 5. Na obrázku uvedená síť je množina předmětů akreditovaného bakalářského studijního programu. Skupina předmětů označená PCV tvoří modul získaný v rámci celoživotního vzdělávání, které může poskytovat vysoká škola, kde bude o uznání žádáno, jiná vysoká škola, vyšší odborná škola nebo další vzdělávací instituce. Příslušný modul může pokrývat předměty v akreditovaném studijním programu, ale samozřejmě i další, které daný akreditovaný program nevyžaduje a jejich skladba může zasahovat do různých studijních ročníků. Zkušenost odpovědných akademických pracovníků a děkana/rektora vysoké školy umožňuje uznat absolvování modulu (nebo jeho části) jako součást akreditovaného studijního programu. Podle zásad Lisabonské dohody by uznání nemělo vyžadovat důslednou ekvivalenci částí studia, ale zohlednit především vynaloženou studijní zátěž (získané kredity).

• Využití silných stránek A1,2, vyplývajících z existence zákona o vysokých školách:

* Zákon o vysokých školách dává plné kompetence děkanům/rektorům v tom, jakým způsobem a v jaké míře uznají část studia/modul nebo studium absolvované v jiném studijním programu v jiné vzdělávací instituci.

* Zákon o vysokých školách podporuje záměr modulárního uspořádání studia ustanovením o vydávání vysvědčení o ukončené části studia. Tuto silnou stránku je potřeba vhodně rozvíjet a osvětovou činností motivovat vysoké školy, aby danou možnost využívaly.

• Zavádění kreditního systému, který souvisí s modulárním studiem i následným zjednodušením prostupnosti, podporuje účast ve vzdělávacích programech EU a umožňuje tak využívat příležitosti E7.
• Osvětovou činností je nutné zvyšovat povědomí o mezinárodních úmluvách a deklaracích a postupně tak odstraňovat slabou stránku a5. V tomto případě se jedná zejména o Lisabonskou dohodu (ČR je signatářskou zemí od roku 1997 a přistoupila k jejímu naplňování v roce 2000) a jí prosazovanou myšlenku uznávání studia na základě studijní zátěže, nikoliv ekvivalence studijních předmětů příslušného studijního programu.
• Prostřednictvím publikování zpráv o hodnocení kvality se zvýší nejen informovanost veřejnosti, ale usnadní se i proces uznávání studia.

Výuka na vysokých školách je neoddělitelně propojena s vědou, výzkumem, vývojem a další tvůrčí nebo uměleckou činností. Cílem je nabídnout všem studentům aktivní účast na tvůrčí práci, která bude pojímána dostatečně obecně, totiž jako strukturované, kritické zkoumání skutečnosti a jeho aplikace. Druhů tvůrčí činnosti je celá řada (patří k ní např. i práce na menších skupinových projektech, zaměřená na řešení praktických problémů) a vytváří podnětově bohaté prostředí, které silně motivuje studenty k další práci. Tak lze rozšíření výzkumné kultury a tvůrčí činnosti učinit jedním z definičních znaků terciárního vzdělávání. Propojení studia s uskutečňovanou výzkumnou nebo jinou tvůrčí činností, její typ a kvantita rozliší různé typy vysokoškolských studijních programů a vyššího odborného studia.

Vysokoškolská výuka v magisterských a zejména doktorských studijních programech vyžaduje efektivní využití výzkumných kapacit nejen vysokých škol samotných, ale i dalších institucí výzkumu a vývoje. Nezastupitelný je zejména veškerý potenciál Akademie věd ČR. Její spolupráce s vysokými školami na uskutečňování doktorských studijních programů, která v maximální míře využije možností stanovených zákonem o vysokých školách, je žádoucí.

Nedostatek habilitovaných pracovníků a jejich nevhodná věková struktura je největším problémem na převážné většině vysokých škol (b3). Tento nedostatek výrazně ovlivňuje vysoká neúspěšnost v doktorských studijních programech (a3), která komplikuje možné zlepšování věkové struktury.

Rozvoj systému vysokých škol je neodmyslitelně spojen s kvalifikačním růstem jejich akademických pracovníků. Kvalita výuky, výzkumu a ostatních tvůrčích činností školy jednoznačně souvisí s kvalitou pedagogů.

Vysoké školy proto připravují vzdělávání mladých akademických pracovníků, zejména v doktorských programech, s cílem snížit nepříznivou věkovou strukturu. Přednostně a podle možností se budou snažit vytvářet lepší podmínky pro vědeckou práci mladých akademických pracovníků.

Vedle podpory mladých akademických pracovníků půjde i o podporu odborného růstu ostatních akademických pracovníků zejména v oblasti informatiky, jazyků, vědeckých disciplín i profesionalizace řízení školy. Předpokládá se využití krátkodobých kurzů, krátkodobých a střednědobých zahraničních stáží, doktorského studia i programů PHARE.

Nárůst počtu studentů v bakalářských studijních programech vyžaduje tomu odpovídající strukturu akademických pracovníků. Pro učitele v bakalářských studijních programech bude důležitá profesní kvalifikace a pedagogické schopnosti. Odborný růst mladých pracovníků by měl být proto zaměřen na získávání pedagogických znalostí. Na vysokých školách by měli působit též odborníci z praxe, jejichž počet musí být vhodně vyvážen s kmenovými pracovníky příslušné školy. Rozdílné požadavky na kvalifikační strukturu učitelského sboru bakalářských programů budou předmětem obecnějších diskusí a jednání s Akreditační komisí, protože dosud zdůrazňované kriterium počtu profesorů a docentů nemůže být u těchto programů hlavním kriteriem.

V neposlední řadě je záměrem vysokých škol vytvářet podmínky pro širší mezinárodní mobilitu svých pracovníků.

Mají-li vyšší odborné školy představovat svébytnou a plnohodnotnou součást terciárního sektoru, musí mít kvalitní učitele. Je jistě v pořádku, když ve vyšších odborných školách působí externě vysokoškolští učitelé či odborníci z praxe, nicméně hlavní odpovědnost za výuku leží na kmenových učitelích.

Tak jako se liší obsah a organizace výuky ve vyšších odborných školách a středních školách, liší se i požadavky kladené na jejich učitele. Důraz na praktickou stránku vzdělávání se musí promítnout i do kvalifikačních požadavků a kariérního růstu. Profesně orientované vzdělávací programy vyžadují, aby učitelé měli povinnost sledovat vývoj ve svém oboru, čehož lze dosáhnout nejlépe tím, když se sami, byť v malém rozsahu, účastní tvůrčí činnosti. Předpokladem je ovšem nižší míra přímé vyučovací povinnosti, než je ve středních školách.

• Zákon o vysokých školách ustanovuje vysokou školu universitního typu a vysokou školu neuniversitního typu. Požadavky na kvalifikační strukturu učitelů musí odpovídat typu studijních programů převážně uskutečňovaných na daném typu vysoké školy.
• Využívání tvůrčího volna pro akademické pracovníky daného zákonem o vysokých školách, vytvoření prostoru pro odborné stáže učitelů vyšších odborných škol a pro jejich další vzdělávání například v doktorských studijních programech.
• Využití ustanovení zákona o vysokých školách, které umožňuje odměňovat pracovníky podle vlastních mzdových předpisů
• Rozvoj mobility vysokoškolských učitelů na základě finanční podpory vzdělávacích programů EU a rozvojových programů (využití příležitosti E.4 a zároveň postupné odstraňování slabé stránky b2). Postupně bude umožněno i zapojení pedagogů vyšších odborných škol do těchto aktivit.
• Využití rozvojového programu pro podporu lidských zdrojů.
• Využití rozvojového programu pro podporu doktorských studijních programů, která v důsledku povede k postupnému odstraňování slabé stránky b3.
• Úprava mechanismu financování tak, aby v něm hrála roli efektivita doktorských studijních programů (počty absolventů).
• Míru přímé vyučovací povinnosti učitelů vyšších odborných škol je třeba zařadit do řešení zákonných a podzákonných legislativních změn a vyjádřit ji celoročním rozsahem pracovních povinností včetně vymezení rámcové náročnosti jednotkových výkonů v některých činnostech.

Mechanismy hodnocení kvality na vysokých školách jsou srovnatelné se zahraničními zkušenostmi a jsou velmi silnou stránkou této části terciárního vzdělávacího systému, kterou je potřeba stále rozvíjet (B). Jako nabízející se příležitost je potřeba využít této silné stránky pro vybudování obdobného prostředí pro hodnocení kvality na vyšších odborných školách.

Vnitřní hodnocení kvality a využití jeho výsledků se musí postupně stát důležitou součástí řízení vysoké školy. Zveřejnění výsledků jako součásti výroční zprávy se stane důležitou informací pro uchazeče o studium i ostatní uživatele činností příslušné vysoké školy.

Vnější hodnocení prováděné Akreditační komisí zůstane převážně orientované na zdokonalování činnosti a odstraňování nedostatků na základě přijatých doporučení. Pro nápravu nalezených chyb bude vždy ponechán dostatečný čas. Kárná opatření a postihy by měly být použity pouze v případě opakovaných negativních výsledků hodnocení.

Mechanismus hodnocení se bude stále rozvíjet a zdokonalovat a těžiště dnešního hodnocení vycházejícího především z kvantitativních ukazatelů, charakterizujících např. strukturu akademických pracovníků, výzkumnou činnost prostřednictvím získaných grantových prostředků apod., se bude postupně doplňovat o hodnocení výuky studenty, o veřejné hodnocení diplomových prací, habilitací i o hodnocení studijních programů resp. profilu absolventů odběratelskou sférou.

Účel zřízení i úkoly jednotlivých institucí terciárního sektoru vzdělávání jsou vesměs velmi odlišné, a proto je potřeba hodnotit kvalitu vzdělávání a dalších činností podle toho, jak se s danými úkoly vyrovnají, nikoliv instituce vzájemně porovnávat. Porovnání může být vhodné a motivující pouze v případě hodnocení obdobných činností. Obecně nebudou výsledky hodnocení přímo vázány na rozdělování finančních prostředků a na nápravu nalezených chyb bude vždy poskytován přiměřený čas.

Cílem je vytvořit postupně strukturovaný systém vnějšího hodnocení kvality, ve kterém bude převládající roli hrát zákonem dané hodnocení prováděné Akreditační komisí. Do hodnocení však budou stále více zasahovat zaměstnavatelé, profesní komory a profesní sdružení, regionální státní správa, případně další subjekty a budou pro veřejnost vytvářet dostatečně široký a objektivní pohled na danou vzdělávací instituci. Aktivity vnitřního hodnocení budou s vnějším hodnocením koordinovány tak, aby bylo dosaženo maximální efektivity práce k tomu účelu vynaložené.

Důležitou roli budou i nadále hrát hodnocení provedená na mezinárodní úrovni, která ovlivní prestiž našich škol v mezinárodní konkurenci a podpoří uplatnění absolventů na mezinárodním trhu práce.

2. Vyšší odborné školy

Pro hodnocení kvality vzdělávání ve vyšších odborných školách, ale i samotných vyšších odborných škol, se nabízejí v podstatě dvě varianty:

Varianta A:

Současný systém pravidel a kritérií pro odborné hodnocení programů vyššího studia a kontrolu výsledků vzdělávání ve vyšších odborných školách rozšířit, popř. nově zpracovat tak, aby platil jak pro hodnocení vnitřní, tak pro hodnocení vnější. Hodnocení vyšších odborných škol ponechat v pravomoci MŠMT s využitím mechanismů obdobných programu EVOS apod., například zřízením zvláštní komise pro akreditace při MŠMT. Varianta však bude vhodná pro nadcházející “ přechodné” období.

Varianta B:

V souvislosti s připravovaným zákonem (perspektiva 3-5 let) o terciárním vzdělávání rozšířit kompetence stávající Akreditační komise na celý terciární sektor vzdělávání. Tím by měly postupně pravomoci v oblasti akreditací a hodnocení v celém terciárním vzdělávání přejít pod jedno institucionální zastřešení s využitím obdobných mechanismů a různých přístupů k hodnocení v závislosti na cílech posuzovaného studijního programu a školy.

• Důsledné využívání ustanovení zákona o hodnocení kvality vysokoškolského vzdělávání a akreditaci studijních programů.
• Implementace myšlenek Boloňské deklarace a Pražského komuniké, týkajících se významu kvality a mezinárodně uznávané akreditace.
• Roční aktualizace dlouhodobého záměru rozvoje vysokého školství bude vyžadovat informace o rozvoji vlastního hodnocení vysokých škol.
• Výzkumná činnost v této oblasti bude základnou pro další vývoj mechanismů hodnocení a akreditace.
• Osvětová činnost ve formě seminářů (RVŠ, CSVŠ, MŠMT) využije výsledků výzkumu, bude vyjasňovat záměry hodnocení a možnost využití jeho výsledků.
• Bude postupně budován systém hodnocení pro vyšší odborné školy.
• Bude připraven právní předpis pro úpravu akreditace (reakreditace) a hodnocení vyšších odborných škol.

Mezinárodní spolupráce vysokých škol v rámci jejich vlastní iniciativy i v rámci mezinárodních dohod patří mezi silné stránky terciárního systému vzdělávání (C). Na tuto skutečnost navazuje další silná stránka a sice znalosti a dovednosti našich studentů (D), ke slabým stránkám však ve srovnání se zahraničím patří počty učitelů i studentů účastnících se mezinárodní mobility (b1). Postupně se budou vytvářet podmínky pro zapojení některých vyšších odborných škol do programu SOCRATES/ERASMUS, což bude jedním z kroků k odstranění slabé stránky (b1).

Vysoké školy budou až do roku 2006 využívat možností programu SOCRATES II, především jeho podprogramu ERASMUS. Vypracování European Policy Statement, který je podmínkou pro uzavření institucionálního kontraktu, je úkol, který je zároveň důležitou součástí plánu dlouhodobého rozvoje vysoké školy a přispívá k integritě celé instituce. Mobilita vysokoškolských učitelů v rámci programu ovlivní jejich vlastní kariéru, přináší výhody pro jejich studenty a umožňuje práci na společných studijních programech, které v důsledku dále prohloubí a zjednoduší mobilitu studentů.

Deklarované cíle evropských zemí týkající se mobility studentů jsou zatím naší slabou stránkou (b1), i když výše uvedená ambiciózní vize je i v zemích EU cílem dlouhodobým s horizontem vysoce přesahujícím rok 2005. Naším cílem je nalézání dalších možností podpory všech programů, které mobilitu studentů rozvíjejí, a otvírání programů, které se zaměří i mimo evropské země a podpoří tak myšlenku rozvíjení spolupráce a konkurenceschopnosti Evropy ve vztahu k ostatnímu světu.

Myšlenka vytvoření otevřeného Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání se podpisem Boloňské deklarace a potvrzením Pražského komuniké stává i naším důležitým cílem. Vyžaduje zavedení třístupňového vysokoškolského studia a prostupnost celého terciárního sektoru vzdělávání. V našem systému je podstatné soustředit se na prostupnost studijních programů vysokých škol a programů vyššího odborného studia i na možnou návaznost formálního studia s kurzy celoživotního vzdělávání a postupně tak odstraňovat slabé stránky (a5,6).

Boloňská deklarace přináší podstatný posun v náhledu na bakalářský studijní program, který je prvním stupněm vysokoškolského vzdělání umožňujícím výkon povolání, ale zároveň poskytuje možnost pokračování ve studiu, a to hned nebo po delší či kratší době. Zákon o vysokých školách tomuto pojetí nebrání, což je v mezinárodním pohledu naší silnou stránkou (A1, 2). Některé vysoké školy vzaly velmi vážně do úvahy Boloňskou deklaraci a již v roce 2000 zahájily rozsáhlou restrukturalizaci studijních programů (jako příklad lze uvést ČVUT nebo MU, které navrhují přestavbu studijních programů na všech svých fakultách nebo ve spolupráci fakult), většina škol deklaruje ochotu k postupné změně svých programů. Pro naše zvyklosti pravděpodobně ještě dlouho nebude přijatelná myšlenka vstupu do doktorských studijních programů (byť dlouhých) přímo po skončení bakalářského studia.

Vhodný nástroj pro budování Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání je Lisabonská úmluva. Její nejdůležitější myšlenkou, která znamená změnu pro všechny signatářské země, je uznání vysokoškolského diplomu nebo části studia především na základě vynaložené studijní zátěže (získání kreditů) a kvality příslušné vysoké školy, nikoliv na základě skutečné ekvivalence absolvovaného studia, jak tomu bylo dříve. Její vhodné využívání pomůže odstraňovat slabé stránky (a5,6) i (b1).

• Využívání všech možností, které poskytují vzdělávací programy EU. Pro vysoké školy jde zejména o program SOCRATES/ERASMUS, ale i další součásti programu SOCRATES a program LEONARDO da Vinci.
• Vytvoření podmínek pro vstup některých vyšších odborných škol do programu SOCRATES/ERASMUS.
• Vytvoření podmínek a metodická pomoc při zpracování EPS, který je podmínkou přístupu do vzdělávacího programu EU SOCRATES/ERASMUS.
• Využívání mobility v rámci mezinárodních smluv.
• Využití rozvojových programů, které budou podporovat mobility studentů, uskutečňující se mimo výše uvedené vzdělávací programy.
• Využití publikovaných výsledků hodnocení kvality k informovanosti pro vzájemnou výměnu studentů i učitelů.
• Využití mechanismu uznávání studia a částí studia podle Lisabonské dohody.
• Implementace myšlenek Boloňské deklarace a Pražského summitu.

Úroveň rozvoje celoživotního vzdělávání je v různých částech terciárního sektoru vzdělávání různá, v některých institucích je jeho stav nepochybně stále slabou stránkou jejich rozvoje, v jiných se celoživotnímu vzdělávání věnuje zasloužená pozornost a je nabízeno v celé škále příležitostí, včetně university třetího věku.

Vysoké školy zůstanou v oblasti celoživotního vzdělávání institucemi, které v žádném případě nebudou zajišťovat všechny jeho formy. V souladu s mezinárodním vývojem směrem k učící se společnosti je však potřeba počítat s nárůstem zájmu dospělých o další vzdělávání a s tím, že celoživotní vzdělávání bude jednou z hlavních činností vysokých škol, které se v tomto smyslu stanou skutečnými centry vzdělávání. Vzhledem k tomu, že půjde o nabídku vzdělání pro starší studenty, kteří z různých důvodů nevstoupili do terciárního vzdělávání nebo vzdělání neukončili, pro studenty zaměstnané, jejichž povolání vyžaduje další vzdělání apod., musí se v této oblasti rozvíjet nové formy distančního vzdělávání a využití informačních a komunikačních technologií. Strategie rozvoje nových forem vzdělávání, jejich technického i odborného zajištění musí být podrobněji rozvedena v Národní politice informačních technologií ve vzdělávání a zajištěna v příslušných programech.

Důležité je dosažení návaznosti a možného uznání některých kursů a modulů celoživotního vzdělávání v prvotním vzdělávání, jak je to uvedeno v kapitole 3.3.

• V případě potřeby využít ustanovení zákona o vysokých školách, které umožňuje poskytnout část dotace na programy celoživotního vzdělávání, rozvíjet profesně i zájmově orientované krátké kursy za úplatu.
• Odpovědně zvážit, které části programů celoživotního vzdělávání mohou být uznány v akreditovaných studijních programech na stávající škole.
• Poskytovat objektivní informace o kurzech celoživotního vzdělávání pro účely jejich uznání v akreditovaných studijních programech na jiných vysokých školách nebo vyšších odborných školách .
• Rozvojový program "Program podpory celoživotního vzdělávání".
• Rozvojový program "Program podpory center distančního vzdělávání".

Možnosti uplatnění na trhu práce se výrazně zvyšují pro absolventy terciárního vzdělávání. Samozřejmě zvyšování terciárně vzdělaných lidí mezi ekonomicky aktivní populací je dlouhodobá záležitost (každý rok se obměňují necelá 3 % z celé skupiny ekonomicky aktivních). O to významnější je plošné rozšiřování možností terciárního vzdělání v dalším vzdělávání, neboť to se dotýká mnohem větší masy osob.

Vzhledem k nemožnosti pokrýt potřeby české ekonomiky, které jsou zároveň předpokladem pro odpovídající proměnu struktury, pouze absolventy terciárních institucí, je potřeba vypracovat strategii dalšího vzdělávání, která bude zaměřena na možnost poskytnout daleko většímu počtu současných ekonomicky aktivních osob kvalifikaci na terciární úrovni vzdělání.

Současně je potřeba postupně měnit koncepci obsahu terciárního vzdělávání, především ve smyslu posílení aplikačních a analytických dovedností absolventů, k čemuž patří mimo jiné posílení podílu výzkumné, vývojové a další tvůrčí činnosti v průběhu studia, posílení kontaktů s odbornou veřejností a posílení vazeb na požadavky praxe. V oblasti nabývaných znalostí, schopností a osobních vlastností absolventů to povede k zintenzivnění rozvoje jejich adaptibility.

Pro rovnoměrný meziregionální rozvoj, ale i rozvoj uvnitř krajů samotných, se tedy jeví jako velmi důležité, aby umístění institucí terciárního vzdělávání bylo velice distribuované. Jejich umístění by se nemělo omezovat ani na krajská města, ale měly by se umisťovat i do dalších měst kraje. To by se mělo stát jednou z priorit při dalším budování sítě terciárních institucí.

Strategickými potřebami identifikovanými na základě analýzy trhu práce, uplatnění terciárně vzdělaných absolventů škol a hodnocení vzdělávání z pohledu pracovní zkušenosti absolventů škol plyne především:

Pro uznání odborného terciárního vzdělání na trhu práce v souladu s principy EU a Směrnicemi Rady ES je nutná orientace na některé priority, k nimž nepochybně patří kvalita studijních programů včetně délky studia, funkční vyváženost teoretické i praktické složky přípravy a délky odborné praxe, personální zabezpečení výuky, orientace na možnosti uplatnění absolventů na trhu práce a zakotvení přijatých koncepčních tezí v právních předpisech v působnosti MŠMT, MZ, MPSV a dalších resortů.

Do budoucna bude potřeba, aby vysoké školy i vyšší odborné školy více spolupracovaly s odběratelskou sférou při přípravě studijních programů a profilu absolventa.

Pro potlačení slabé stránky (a12) bude třeba

• Při dalším budování sítě terciárních institucí přijmout prioritu jejich distribuovaného umístění a to nejen do krajských měst, ale i do dalších měst v krajích – pro zajištění rovnoměrného meziregionálního rozvoje, ale i pro rozvoj uvnitř krajů samotných.

• Využít rozvojové programy: “Program podpory rozvoje prioritních studijních programů a kurzů celoživotního vzdělávání”, Program regionální spolupráce”.

• Rozvíjet systém informovanosti o trhu práce, o nabývaných kvalifikacích při absolvování příslušného studia apod. jako podporu pro kvalifikované rozhodování o oboru studia a vzdělávací dráze.

Realizace vymezených cílů včetně nárůstu výkonů je vázána na navýšení prostředků plynoucích do terciárního sektoru vzdělávání. Znamená to, že místo deklarovaných cílů vlády ČR vydávat v roce 2002 na školství 6 % HDP a výzkum a vývoj 0,7 % HDP bude vloženo do školství pouze 3,45% HDP, zatímco prostředky do výzkumu a vývoje zůstanou pouze na úrovni roku 2001 a proto je potřeba cíle na rok 2002 redukovat oproti původnímu plánu. Rozvojové programy předpokládají, že to, co se nepodařilo docílit v roce 2002, bude splněno v dalších letech (viz tabulky – rozvojové programy v letech 2001-2005). Stejně tak je potřeba naplnit deklarovaný cíl 0,7% HDP vložených do výzkumu a vývoje, protože jde o jednu z podmínek, která by měla být splněna před naším vstupem do EU.

1. Využití zákona o vysokých školách
2. Dlouhodobé záměry rozvoje vysokých škol
3. Nástroje pro realizaci cílů ve výzkumu a vývoji
4. Vnější hodnocení kvality a akreditace
5. Osvětová činnost

ad a.

Stát může prostřednictvím MŠMT uplatňovat výkon státní správy vůči vysokým školám v zákonem vymezených oblastech a vyžadovat tak přímo plnění těch cílů rozvoje, které do příslušných oblastí spadají.

Činnost vysokých škol lze ovlivňovat nepřímým způsobem prostřednictvím přidělování státních prostředků.

Veřejné vysoké školy mají podle zákona o vysokých školách nárok na získání dotace ze státního rozpočtu. Pro výši dotace na vzdělávací činnost je nadále podstatný počet studentů a finanční náročnost příslušného studijního programu (normativní metoda). V následujících letech by měl být dodržen princip, který by nesnižoval průměrný reálný normativ na studenta, i když výše normativu pro studijní programy, počet skupin studijních programů apod. může být inovován podle nových znalostí o skutečných nákladech, podle nových námětů a dohody v reprezentativní komisi i dalších nových skutečností (vycházíme z toho, že v současné době je uskutečňování studijních programů podfinancováno na úkor technického zázemí, modernizace, sociálního vybavení atd.).

ad b.

Výše dotace bude podle zákona o vysokých školách dále zásadním způsobem určena souladem dlouhodobého záměru rozvoje vysoké školy s dlouhodobým záměrem MŠMT rozvoje vysokého školství. Podle souladu zmíněných dlouhodobých záměrů bude rozdělováno navýšení prostředků státního rozpočtu na vzdělávací činnost vysokých škol prostřednictvím tzv. rozvojových programů. Část takto rozdělovaného rozpočtu (finanční prostředky na rozvojové programy) by měla do roku 2005 činit asi 30% rozpočtu na vzdělávací činnost za předpokladu, že bude možno postupně využívat předpokládané navýšení finančních prostředků do vzdělávání (na 6%HDP). Do roku 2005 se předpokládá, že prostředky na vzdělávací činnost budou přidělovány jako dotace, která bude v poměru 70% : 30% určována na základě počtu studentů a příslušného normativu resp. na základě rozvojových programů.

Základní normativní financování bude tedy doplňováno finanční podporou programů, v rámci kterých se uskutečňují inovační záměry a zkvalitnění vzdělávacích činností dle dlouhodobého záměru MŠMT. Prostředky z rozvojových programů povedou k diversifikovanému posílení normativního financování (viz ad a) studijních programů a umožní zohlednit priority státu. MŠMT proto v období do roku 2005 vyhlásí postupně programy, ve kterých budou uplatněny priority dlouhodobého záměru rozvoje vysokých škol.

* podpoří rozvoj bakalářských studijních programů ve smyslu boloňského procesu,

* bude optimalizovat mechanismus financování podle finanční náročnosti studijních programů a s pomocí vyčleněné rezervy provede eventuální úpravy; pravidla rozdělování finanční dotace veřejným vysokým školám budou formulována tak, aby stimulovala snahy managementu vysokých škol zvyšovat poměr student/zaměstnanec a zlepšovat kvalifikační strukturu akademických pracovníků,

* při určování limitu nárůstu počtu studentů vezme v úvahu zájem uchazečů o různé studijní programy i požadavky trhu práce, s cílem postupného odstranění všech limitů,

* zvýší dotaci na stipendia v doktorských studijních programech v průměru na jednoho studenta o 10 % s cílem stimulovat zájem o získání nejvyšší kvalifikace potřebné pro novou generaci akademických pracovníků vysokých škol, vědců a špičkových odborníků a především s cílem zvýšit efektivitu uskutečňování těchto programů (danou poměrem absolventů/počet studentů),

* podpoří efektivnost uskutečňování studijních programů na základě parametrů: počet nových studentů/celkový počet studentů a počet absolventů/celkový počet studentů, které budou součástí mechanismu financování.

• rozvojových programů

poskytne finanční podporu programům, které jsou uvedeny konkrétně v odstavci 3.Rozvojové programy společně s rozvojovými programy pro vyšší odborné školy. Prostředky na navrhované programy vychází z reálné situace v roce 2001, a nově z předpokládaného omezení deklarovaného nárůstu prostředků na rok 2002. V dalších letech je uvažováno s nárůstem až na cca 3 mld. Kč, což umožní předpokládaný nárůst prostředků do školství. Z celkové částky na programy bude asi 0,2-0,3% použito na jejich technické zajištění.

ad c)

V rámci celkové dotace pro vysokou školu bude zachován procentuální podíl připadající na specifický výzkum, i když parametry, podle nichž je tato součást dotace pro jednotlivé vysoké školy přidělována, se mohou upřesňovat a měnit. Tato část dotace vyjadřuje specifikum vysokoškolského vzdělávání, kde výzkum, vývoj a další tvůrčí, popř. umělecká činnost je nedílnou součástí všech typů studijních programů.

Hlavní nástroje pro nepřímé řízení výzkumu a vývoje jsou aplikovány prostřednictvím institucionálních prostředků poskytovaných na výzkumné záměry a na vytvoření a činnost výzkumných center. Výzkumné výsledky jsou předmětem hodnocení nezávislými experty a na jeho základě dochází k přidělení (nepřidělení) dalších finančních prostředků. Ministerstvo zajistí nárůst prostředků do výzkumných záměrů vysokých škol a výzkumných center, na kterých vysoké školy participují, podle schválených Zásad vlády ČR.

Finanční podpora výzkumu a vývoje se tak soustředí na velké projekty (postupné odstranění rozmělňování finančních prostředků) v návaznosti na Národní politiku výzkumu a vývoje.

Finanční podporou výzkumu a vývoje lze dosáhnout toho, že:

• některé fakulty (případně větší část některých vysokých škol) se postupně soustředí především na rozvoj výzkumu a vývoje ve spojení s uskutečňováním doktorských a magisterských studijních programů;
• některé fakulty (vysoké školy) se soustředí na intenzivní rozvoj bakalářského studia spojeného s tvůrčí činností zaměřené na aplikační sféru a postupně se tak přirozeným způsobem vytvoří skupiny vysokých škol rozdělené podle kapitoly II.1.1.

Zachována bude účelová finanční podpora výzkumu a vývoje v rámci grantového systému.

ad c.

Důležitým nástrojem pro dosažení vytyčených cílů a motivací pro všechny vzdělávací instituce je objektivní informace o jejich činnosti určená veřejnosti.

Akreditační komise bude pravidelně zveřejňovat výsledky hodnocení skupin fakult i zjištění, jak jsou využívána přijatá doporučení.

Záměrem státu je rozšířit nezávislé hodnotící aktivity o pohled zaměstnavatelů a veřejnosti.

Vysoké školy budou ve svých dlouhodobých záměrech zveřejňovat, jak využívají výsledků a doporučení vnějšího hodnocení Akreditační komisí, zahraničními expertními orgány i zkušenosti z pravidelného vnitřního hodnocení a jeho využití pro řízení.

ad d.

Ministerstvo ve spolupráci s CSVŠ bude organizovat semináře a různé typy diskusí, které budou zaměřeny na osvětovou činnost a seznamování akademické komunity i řídicích struktur vysokých škol se všemi informacemi v oblasti terciárního vzdělávání v ČR i v zahraničí.

K osvětové činnosti bude využita www stránka MŠMT a CSVŠ a časopis AULA.

Prostřednictvím svých členů ve správních radách vysokých škol bude MŠMT aktivně ovlivňovat činnost vysokých škol.

2. Vyšší odborné školy

Vyšší odborné školy představují relativně nový segment terciárního vzdělávání, který se obsahem, organizací i způsobem ukončování studia liší od režimu vzdělávání poskytujícího stupeň vzdělání - úplné střední odborné vzdělání. Proto je na místě tyto specifické rysy zakotvit pro současné období ve školském zákoně, v dlouhodobější perspektivě (3-5 let) v . zákoně o terciárním vzdělávání, který upraví:

• legislativně-právní vymezení v sektoru terciárního vzdělávání,
• organizaci a formy vzdělávání v souladu s terciárním sektorem vzdělávání,
• délku studia s možnými výstupy a odpovídající certifikací,
• ukončování studia,
• financování v souladu s financováním terciárního sektoru vzdělávání,
• zásady koncepce studijních programů,
• zásady akreditace ( reakreditace) studijních programů,
• hodnocení kvality vzdělávání a samotných vyšších odborných škol,
• samosprávnou působnost aj.,
• podrobnosti k řešení přetrvávajících problémů v oblasti organizace a řízení vlastního vzdělávacího procesu na základě zmocnění v nové legislativě.

Režim zřizování vyšších odborných škol a jejich řízení by měl zůstat operativní a pružný. Vzhledem k převažující velikosti těchto škol, značnému počtu externích učitelů a relativně vysoké fluktuaci studentů není účelné v nich po vzoru vysokých škol plně uplatňovat akademickou samosprávu.

2.1 Rozvoj vyšších odborných škol a rovnost v přístupu k vyššímu odbornému vzdělání

• kvantitativní a kvalitativní rozvoj vyšších odborných škol s cílem vytvořit podmínky pro účast cca 30 000 žáků příslušné věkové skupiny ve vyšším odborném studiu včetně pomaturitního odborného studia do roku 2005,
• rozvoj vyšších odborných škol směrem k celoživotnímu vzdělávání,
• rozvoj distančního, popř. jiných forem vzdělávání,
• rovný přístup k vyššímu odbornému vzdělávání pro všechny, kteří splní vstupní podmínky.

• podpora modulového uspořádání vzdělávacích programů,
• podpora informační infrastruktury,
• příprava vzdělávacích programů ve spolupráci s vysokými školami a sociálními partnery,
• podpora mezinárodní spolupráce.

• stanovení přímé vyučovací povinnosti učitelů nižší než ve středních školách (např. 18 hodin v celoročním vyjádření rozsahu pracovních povinností včetně specifikace odečitatelných časových tarifů některých aktivit), zkrácený úvazek bude využit k rozšíření tvůrčí činnosti,
• u kvalifikačních předpokladů přesunutí váhy od pedagogické způsobilosti směrem k odborné způsobilosti a využití hodnocení tvůrčí a publikační činnosti v kariérním růstu učitelů,
• podpora dalšího vzdělávání učitelů vyšších odborných škol (např. specializované kurzy, stáže apod.).

Cílená podpora rozvoje učitelských vzdělávacích programů; podpora růstu mladých akademických pracovníků; podpora kvalifikačního růstu učitelů vyšších odborných škol

Pokračování v cílené podpoře rozvoje učitelských vzdělávacích programů a jiných vzdělávacích aktivit, především těch projektů, jejichž financování bylo zahájeno v roce 2000, které umožní doplnění profesní kvalifikace stávajících učitelů, systémovou inovaci učeben a laboratoří pro výchovu učitelů, inovaci a tvorbu nových kurikulí a podporu praktické přípravy učitelů.

Program podpory mladých akademických pracovníků umožní postupné zlepšování věkové struktury kvalifikovaných akademických pracovníků (profesoři, docenti) a podpoří rychlé a kvalitní splnění kritérií pro habilitační řízení;

Umožní zvyšování profesní kvalifikace učitele vyšší odborné školy. Cílem je též vytvoření profilu učitele, jehož náplní bude kromě výuky příslušnému studijnímu programu přiměřená tvůrčí činnost (aplikovaný výzkum a vývoj).

1000 mil Kč;

do programu jsou zahrnuty předpokládané prostředky na tvůrčí volno akademických pracovníků včetně vytvoření prostoru pro tvůrčí práci učitelů vyšších odborných škol a podpora učitelských studijních programů (70 mil. Kč)

V rámci procesu vytváření společného evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání (”Bologna Follow up”) ministerstvo podpoří:

• postupnou restrukturalizaci všech studijních programů a jejich modulární stavbu v souvislosti s harmonizací s programy ostatních signatářských států Boloňské deklarace
• tvorbu nové struktury bakalářských studijních programů, které budou smysluplně kombinovat teoretickou a praktickou výuku tak, aby byly naplněny myšlenky Boloňské deklarace. Přípravu bakalářských studijních programů uskutečňovaných na vyšších odborných školách ve spolupráci s vysokými školami, zejména v rozvoji potřebné tvůrčí činnosti
• profesionalizaci řízení v  oblasti mezinárodní spolupráce, zejména ve vzdělávacích programech EU a vybudování odpovídajících profesionálních řídících struktur
• mezinárodní spolupráci na tvorbě kritérií pro akreditaci nových a reakreditaci dřívějších studijních programů
• podpora vzniku dalších paralelních programů v cizích jazycích, především v angličtině s možností vstupu, alespoň do jejich částí, i pro české studenty

400 mil. Kč (na přípravu nových programů a jejich akreditaci, potřebné vybavení učeben a modernizaci laboratoří atd.,) ve členění cca 300 mil. Kč NIV, 100 mil.Kč IV

Program podpory kvantitativního rozvoje v bakalářských studijních programech, o které je ve veřejnosti velký zájem a nabídka zájem nepokrývá (studijní programy zaměřené humanitně a na právní a ekonomické disciplíny). Studijní programy budou orientovány obecně a koncipovány tak, aby byla zajištěna možnost prostupu do profesně orientovaných bakalářských a magisterských studijních programů.

Tyto programy umožní odstranit současné disproporce, a to jak absolutní tak oborové, mezi poptávkou a nabídkou ve studiu. Při uspokojení asi deseti tisíc uchazečů ročně by tento krok mohl být rozhodující pro zavedení zcela volného přístupu na vysoké školy.

270 mil. Kč

rozšíření a zvýšení stipendií pro doktorandy: v Dlouhodobém záměru MŠMT.

prostředky na stipendia: cca 100 mil. Kč,

Podpora zavádění a rozšiřování studijních programů, které reagují na podněty z praxe, regionů, sociální situaci, zlepšují výrazně vzdělanostní strukturu v regionu či odvětví nebo výrazným způsobem podporují politiku zaměstnanosti v regionu či odvětví a vybraných kurzů z nabídky programů celoživotního vzdělávání by měla motivovat ty veřejné vysoké školy a vyšší odborné školy, které uvedené možnosti studia nabízejí.

Finanční náklady

cca 100 mil. Kč (z toho 40 mil. Kč na programy celoživotního vzdělávání)

Program SOCRATES, LEONARDO da Vinci

Kromě příspěvku EU se v centralizovaných aktivitách předpokládá vlastní vklad konečného uživatele, který by měl dosáhnout v průměru 50% ceny projektu a bude podpořen ze strany státu. Řídící výbor SOCRATES připraví návrh vstupu vyšších odborných škol do programu.

50 mil. Kč

V souladu s myšlenkou Sorbonnské a Boloňské deklarace a Pražského komuniké, kterou je maximální podpora mobility studentů/žáků a učitelů (s dlouhodobou vizí umožnit, aby každý student mohl během svého studia alespoň jeden semestr strávit na zahraniční vzdělávací instituci), stát podpoří:

• účelovou dotaci (s přihlédnutím k výsledkům roku 2000), akademickou mobilitu studentů i akademických pracovníků v rámci programů Socrates - Erasmus a Leonardo ( podpora konečného uživatele) a vyhodnotí její využívání
• vytvoření vhodného stipendijního programu pro uskutečňování stáží zahraničních studentů na českých vysokých školách jako pomoc těm, kteří nemají ve své zemi svobodné možnosti studia (např. Bělorusko, Kosovo apod.),
• navýšení prostředků na nárůst mobility studentů/žáků a akademických pracovníků/učitelů a jako důsledek přistoupení ČR k Sorbonnské deklaraci a Boloňské deklaraci;
• mobilitu studentů a akademických pracovníků uskutečňovanou na základě připravované dohody ČR v rámci programu výměn ve vysokém školství mezi Kanadou a evropskými státy, které nejsou členy EU
• výměnu studentů a učitelů v rámci ostatních programů, zejména CEEPUS a AKTION

Základní myšlenka představuje, že zhruba 20 000 studentů z ČR bude každoročně studovat na zahraničních vysokých školách, což při průměrné podpoře 450 EURO na studenta a měsíc vyžaduje celkové roční náklady asi 3,6 mld Kč. K tomuto předpokládanému stavu lze dospět zhruba do roku 2010 a tudíž je možné odhadnout potřebné náklady na mobilitu studentů v roce 2005 na asi polovinu této částky. Tato částka je pokrývána z prostředků všeobecné pokladní správy (vstupní příspěvek do programů EU) a z  podpory konečného uživatele, která bude poskytována z rozvojového programu.

800 mil. Kč.

Pro podporu zdravotně postižených (sluchově, zrakově) budou vytvářeny speciální učební texty a vybaveny speciální učebny a poskytována zvláštní pomoc (například znakové tlumočení apod.).

Pro podporu studentů/žáků se sníženou pohyblivostí budou budovány bezbariérové přístupy do vzdělávacích prostor.

150 mil. Kč (ve členění 50 mil. Kč NIV a 100 mil. Kč IV)

Formou motivačních stipendií bude podporováno asi 6000 nadaných studentů/žáků, což je asi 2,5 % celkového počtu studentů/žáků těchto programů vysokých škol částkou 2 000 Kč po dobu 10ti měsíců.

120 mil. Kč

Bude podporován rozvoj stávajících center vybudovaných z prostředků programu PHARE včetně tvorby digitálních učebnic a multimediálních vzdělávacích pomůcek.

50 mil. Kč

Regionální (domácí i zahraniční) spolupráce vysokých škol, jejich fakult a vyšších odborných škol vytvoří základ pro efektivní využití strukturálních fondů (sociálního vzdělávacího fondu) před naším vstupem do EU.

10 mil. Kč

Tento program je zaměřen na inovaci procesu vysokoškolského vzdělávání a priority jsou na základě analýzy každoročně aktualizovány.

V roce 2001 podpoří projekty zaměřené

• na uplatnění informačních technologií ve vysokoškolském vzdělávání, budování otevřených počítačových laboratoří s nepřetržitým provozem především pro samostatnou práci studentů nad rámec akčního programu ÚSIS;
• ke zkvalitnění studijních programů pro vzdělávání učitelů především pro základní a střední školy;
• nových bakalářských studijních programů, jejichž součástí je dlouhodobá praxe v provo-zech spolupracujících podniků a umožňujících absolventům bezprostřední uplatnění v praxi;
• na zvýšení technologické úrovně knihoven vysokých škol a rozvoj poradenských informačních center vysokých škol;
• inovující současné studijní programy s důrazem na snížení podílu přímé výuky;
• pro samostatnou tvůrčí, vědeckou a uměleckou činnost studentů bakalářských, magisterských a doktorských studijních programů;
• na inovaci a rozvoj laboratoří, ateliérů a pracovišť pro praktickou výuku.

Finanční náklady

150 mil. Kč (pouze NIV)

Tento program bude zaměřen na rozvoj a inovaci vyššího odborného vzdělávání a jeho priority budou na základě analýzy každoročně aktualizovány.

Po zřízení tohoto Fondu budou priority směřovány na:

• koncentraci nabídky studia a optimalizaci sítě
• zavedení modulárních a kreditních systémů
• podporu zřizování veřejných vysokých škol neuniversitního typu z vyšších odborných škol, jejichž zřizovatelem je kraj jako samosprávný územní celek.

• rozvoj nových studijních programů, nových forem a programů pro nově vznikající profese
• projekty zvýšení technologické úrovně a zkvalitnění informační infrastruktury vyšších odborných škol
• rozvoj samostatné tvůrčí a umělecké činnosti žáků vyšších odborných škol

40 mil. Kč (NIV + IV)

(v mil. Kč)

Návrh programů na rok 2002 nepředpokládá převedení části prostředků na normativní financování

(v mil. Kč)

Navržená celková částka na rozvojové programy terciárního vzdělávání v roce 2005 vychází z předpokladu navýšení prostředků do vzdělávání na 6 % HDP.

Předpokládá se postupné navyšování prostředků do rozpočtu školství a z toho vychází návrh postupného zvyšování prostředků na uvedené programy.

Regionální struktura veřejných vysokých škol

Zdroj: UIV

název místo druh právnické osoby

Akademie STING Brno o.p.s.

Anglo-americký institut liberálních studií Praha o.p.s.

Bankovní institut Praha a.s.

Evropský polytechnický institut Kunovice s.r.o.

Institut restaurování a konzervačních technik Litomyšl o.p.s.

Literární akademie (Soukr.v.š.J. Škvoreckého) Praha s.r.o.

Pražská vysoká škola psychosociálních studií Praha s.r.o.

Pražský technologický institut Praha o.p.s.

Soukromá vysoká škola ekonomických studií Praha s.r.o.

ŠKODA AUTO a.s. Vysoká škola Mladá Boleslav a.s.

Vysoká škola aplikovaného práva Praha s.r.o.

VŠ cest. ruchu, hotelnictví a lázeňství Praha s.r.o.

Vysoká škola finanční a správní Praha o.p.s.

Vysoká škola hotelová Praha s.r.o.

Vysoká škola J.A.Komenského Praha o.p.s.

VŠ Karla Engliše v Brně Brno a.s.

Vysoká škola Karlovy Vary Karlovy Vary o.p.s.

Vysoká škola obchodní Praha o.p.s.

Vysoká škola podnikání Ostrava a.s.

Vysoká škola veřejné správy a mezinárod. vztahů Praha o.p.s.

Aktuální údaje o kvantitativním vývoji soukromého vysokého školství, tj. přehled institucí, které získaly státní souhlas k působení jako soukromá vysoká škola lze nalézt na průběžně aktualizované www stránce ministerstva, věnované vysokým školám.

/* poměr zapsaných studentů a žáků k roku 1989/90 v %

/** Vyšší odborné studium bylo zavedeno experimentálně v roce 1992 (15 škol vyššího studia), od roku 1995 jsou zavedeny vyšší odborné školy novelou ”školského zákona”.

Konkrétní situace v roce 2000 – podrobný rozbor

• V roce 2000, který byl oproti jiným výjimečný v tom, že se v počtech maturantů uplatnilo zavedení devátých ročníků základních škol, se předpokládalo, že vzhledem k nízkému počtu maturantů bude možné v tomto roce uspokojit tak zvanou ”odloženou poptávku”.

• Na mnoha veřejných vysokých školách nedosáhly počty přijatých studentů do prvních ročníků dohodnutých limitů. Celkové počty studentů, které jsou rozhodující pro výpočet normativní části dotace na vzdělávací činnost byly na těchto školách dosaženy vyššími počty studentů přijatých do doktorského studia. Zvyšování počtu studentů v doktorských studijních programech je z obecného hlediska fakt vysoce příznivý. Negativní stránkou tohoto vývoje je extrémně nízká efektivita těchto programů (odchod ze studia bez ukončení z nejrůznějších důvodů). Přijímání dalších studentů bez přijetí příslušných opatření tento nepříznivý fakt dále prohlubuje. Dalším důsledkem je menší kapacita pro studenty prvních ročníků. Pokles počtu studentů přijatých do prvního ročníku byl také zčásti vyrovnán studenty přijatými v předešlém roce nad dohodnutý placený limit (asi 900 studentů), jak bylo zmíněno výše.
• Vyšší odborné školy přijaly do prvních ročníků asi o 6000 žáků méně než v roce 1999. Uváděným důvodem toho to stavu je kvalita uchazečů. Dalším důvodem je patrně dlouhodobý nulový nárůst studentů na jednotlivé instituce. Pokud některá škola rozhodne neotevřít obor, jde o absolutní úbytek počtu přijímaných studentů, protože to nelze vyrovnat na škole jiné.
• Skutečně neuspokojená poptávka po studiu v terciárním sektoru vzdělávání

1. z vyšší odborné školy - příspěvkové organizace kraje

1. odborné hledisko - akreditace studijního programu

odborné posouzení Akreditační komisí a vydání jejího stanoviska k případné akreditaci studijního programu – teoretický problém neexistuje. Z vytipovaných programů byly zatím kladně posouzeny programy jedné vyšší odborné školy. Programy druhé vyšší odborné školy jsou v projednávání, ostatní vytipované vyšší odborné školy (asi šest) zatím žádné studijní programy Akreditační komisi nepředložily. Důvodem může být nezkušenost a proto zbytečné váhání, skupina 3 je připravena odborně pomoci.

Udělení akreditace může být uskutečněno až po ustavení vysoké školy zákonem (akreditace je nepřenosná a musí být tedy udělena vysoké škole)

2. legislativní hledisko - zřízení vysoké školy zákonem

zákon může iniciovat poslanec, státní správa (MŠMT) nebo zastupitelstvo kraje, teoreticky nejde o problém

první návrh “vzorového” typu případného zákona je připraven ve skupině 3

3. otázka majetku